pozadí blogu

středa 25. srpna 2010

Pořekadla

Když jsem byla malá a trávila léto s babičkou na chalupě v jižních Čechách, vzpomínám si, že v čase oběda jsem pravidelně pobíhala okolo plotny, na které bublaly ve starých litinových hrncích různé dobroty. Samozřejmě, že jsem se při tom babičce pletla pod nohy a sondovala "kdy už to bude". " Dočkej času, jako husa klasu" dostávalo se mi pokaždé značně neuspokojivé odpovědi. Voňavé výpary mě mučily o to víc,oč hladovější jsem po předchozím lítání po venku byla. Někdy v tu dobu jsem proto tak nějak podvědomě začala nesnášet všechna pořekadla, vztahující se k jídlu a stolování všeobecně. "Jez do polosyta, pij do polopita" , další příklad toho, jak stresovat nebohého strávníka. Zkuste si sednout před talíř plný dejme tomu lívanců politých rozpuštěným máslem, povalujících se téměř hříšně ve skořicovém cukru a nenacpat se tak, až se vám dělají boule za ušima a knoflík na kalhotách vzdává svůj marný boj.Kdo nezažil, nepochopí. A co teprve čerstvý kefír, kdy i nejvetší rádoby dospělák akceptuje, že mu takzvaně "teče mlíko po bradě".
Hladová pořekadla vymysleli určitě dietáři. Chápu, že dřív nebo později se žravé orgie někde musí projevit, na druhou stranu, najím -li se do polosyta, logicky se dřív nebo později ( v mém případě spíš dřív) půjdu dojíst. Takže nejlepší rada je, jíst prostě s Mírou. A když nemáte doma Míru, ale třeba Roberta, Petra nebo Honzu, tak se v  klidu nadlábněte dosyta. Určitě vás budou mít rádi i tak:-)