pozadí blogu

pátek 28. října 2011

Řecko v srdci Žižkova

Když mi táta dával poukaz do taverny Olympos na pražském Žižkově a zkroušeným hlasem mi sděloval, že on by ho nestihl použít, zahlédla jsem v jeho oku záblesk zlomyslné radosti. Moc dobře totiž ví, jak jsem na tom s řeckou kuchyní a Řeckem všeobecně, že je to srdeční záležitost a závislost. Po provedení nezbytné rezervace (opravdu nezbytné, mají pravidelně plno) jsme se tedy s přítelem celý týden těšili a na internetovém jídelníčku vybírali, čím naše mlsné buňky potrápíme.


Včera konečně nastal den "O" a my vyrazili do Kubelíkovy ulice 9. Jakmile jsme otevřeli dveře, bylo jasné, že jediné, co tu chybí, je cvrkání cikád a šumění moře.Rodinná taverna, která si klade za cíl ukázat Čechům, jak dobrá a zdravá dokáže řecká kuchyně být, je pojatá ve stejném stylu, s jakým s můžete potkat po celém Řecku - od výzdoby přes to, že se skutečně jedná o rodinný podnik. Menu obsahuje snad všechno, co může člověk od příjemně stráveného večera na řecké vlně očekávat - včetně piva Mythos, které do nás jen zasyčelo.


Jako předkrm jsme si dali saganaki - Olympos nabízí několik druhů, záleží na typu sýra, jaký chcete. Já měla kefalotyri sagnaki, což je jedno z nejběžnějších i v Řecku. Jedná se o tužší, mezi zuby vrzavý, akorát slaný sýr, osmažený dozlatova na olivovém oleji, podávaný s citronem, kterým se zakapává. To skutečně dělejte, chuť už tak skvělého jídla to maximálně vyzdvihne. Přítel si dal feta saganaki, tzn. plátek Dodonis fety (dá se sehnat i u nás celkem běžně), zakápnutý štědrou dávkou oliváče, posypaný oreganem. K tomu teplý, měkoučký pita chleba a dvě extrémně pálivé pečené papričky a předkrm byl završen další sklenicí piva, abychom uhasili pusu.
Co se týče hlavního chodu, výběr byl o poznání složitější. Protože si celkem přesně vybavím pod každým názvem i odpovídající chuť, bývala bych si dala skoro všechno :-))) Nakonec, jako vzpomínku na Kos jsem zvolila grilovanou chobotnici, tzatziki a pitu a přítel dal musaku. Přiznávám, chobotnice byla geniální, ale přece jen o trochu míň geniální, než u Mammy Savvas. Přesto se na jazyku doslova rozplývala a s citronem a oliváčem to byl koncert chutí.


Ještě že je normální v řeckých tavernách jen tak sedět, povídat a pomalu všechno vychutnávat, protože jsme byli už pořádně plní, a to jsme chtěli vyzkoušet (samozřejmě v rámci dokumentace, ehm) i lákavě vypadající dezerty. Naše přemítání, jak to technicky uděláme, vyřešily dva pořádné panáky výborného ouza, které se díky přidanému ledu mléčně zabarvilo a anýzová průraznost zhruba po hodince usrkávání zajistila, že dezert bylo kam dát.

Zlatým hřebem večera se stala bugatsa. To je prosím teplé listové těsto, plněné teplým vanilkovým krémem, to všechno sypané skořicí a moučkovým cukrem. Bylo to takové blaho, že se mi slina teče ještě teď. Rozhodně, i kdybyste si v Olympu neměli dát nic jiného, do tohohle jděte.

Abyste si udělali představu o cenách. Za tohle všechno, jak jsem to tu vyjmenovala, jsme dali dohromady 1625 korun. Rozhodně platí, že se jedná o podnik, kde pokud se musíte neustále koukat na ceny a počítat, kolik už jste utratili, nemá cenu tam chodit. Předpokladem je ochota se trochu po řecku "rozšoupnout", takže je to ideální místo třeba na romantickou večeři, nebo na oslavu v netradičním stylu. Obsluha je velmi pozorná, celou dobu se nezastaví a je vidět, že své práci skutečně rozumí. Taverna je poměrně zdařile rozdělená na kuřáckou a nekuřáckou část. Dobré odvětrávání nám zajistilo, že přestože jsme seděli přesně na předělu těchto dvou zón, necítili jsme téměř nic.
Večer se prostě vydařil a celkově můžu Olympos všem, co si chtějí připomenout vůně a chutě Řecka v jeho nejčistší podobě, jen doporučit. Kali orexi!!!!!

pondělí 24. října 2011

Zasunuté vzpomínky



Znáte ten pocit, kdy vám nějaká chuť, nebo vůně evokuje určitý dávný zážitek, na který už jste v podstatě zapomněli? V mém případě je spouštěčem omamný kouř vodních dýmek. Vybaví se mi totiž okamžitě podivně kořeněná, nasládlá vůně káhirského podvečerního vzduchu, vzrušené debaty nad vrhcáby a sladký černý čaj. 


Káhirské ahwy ( tzn. kavárny a čajovny v jednom) jsou prostředím samy pro sebe. Neustále puštěná televize vytváří zvukovou kulisu k bzukotu kolem, kdy na jedné straně kluk rozpaluje uhlíky pro šíšu doběla, na druhé cinkají lžičky o sklenice, ve kterých víří silný černý čaj s cukrem, a do toho o stolky klapou hrací kostky. Stačí si jen sednout, objednat si, a pak nerušeně pozorovat civilizaci, kde je pořád ještě normální součástí života vyjít do ulic za přáteli a známými, probrat poslední novinky a zameditovat o světě. Ne nadarmo přispěly právě ahwy k inspiraci Nagiba Mahfouze, egyptského nositele Nobelovy ceny za literaturu. Ten dokázal mistrně vykreslit prostý egyptský život, k čemuž valnou měrou přispělo právě pozorování v centru dění.
Co se týče samotných chutí - nikde nechutná černý čaj tak, jako v Káhiře. Napodobit tu neodolatelnou chuť, kdy vypijete skleničku za rekordně krátkou dobu, abyste vzápětí ukojili choťové buňky druhou, se mi doma nikdy nepodařilo. Určitě je to způsobené jinou chutí vody a místním kouzlem. Obě varianty - tedy černý, nebo mátový čaj - ve vás probudí podvědomou jistotu, že jste na správném místě, se správnými lidmi. Hovory plynou, šíša bublá s každým vtáhnutím sladkého dýmu... Jedny z mých nejkrásnějších vzpomínek jsou spojené právě s tímhle.
Co se takhle sejít na čaj?




středa 19. října 2011

Rybodlak

Jen málo z vás asi nezná portál Fler.cz. Alternativní server, kde si můžete koupit originální, ručně dělané výrobky všeho druhu, od oděvů po nábytek přes šperky, přitáhl už několik tisíc tvořilů a tvořilek. Z pohledu foodieho je nejzajímavější sekce Jídlo a floristika, kde je vystavena nabídka nejrůznějších pochutin. Když pominu zběsilý úprk od různě až hrůzně potahovaných dortů (vážně si někdo myslí, že zeleno - modro - žlutý dort s travičkou, fotbalovým míčem, žouželkama atd. je vrchol vkusu?), za zmínku rozhodně stojí marmelády a sirupy. Konkrétně jeden výrobce, prodávající pod nickem Rybodlak


Je to vlastně rodina, a co vás zajímá, to si o nich přečtete na jejich profilu. Sympatické je, že své bylinkové sirupy vyrábějí na základě několika generací prověřeného souboru receptů, očividně s láskou a hlavně poctivě. Dostala jsem se k nim vlastně náhodou - moje šéfka se totiž v práci neustále oháněla Sirupem z pomerančových květů, který voněl (a prý i chutnal) tak božsky, že jsem se rozhodla pár rybodlačích vzorků otestovat taky. Nepřeháněla - jakmile zásilka dorazila a pustili jsme se v rodině do koštování, bylo jasné, že máme novou závislost. Meduňka, šalvěj, třezalka, jitrocel, pomerančový květ, pampeliška....to je jen velmi skromný výčet sirupové produkce. Objednat si můžete 100g "na ochutnávku" ( i v sadách, tzn. od každého něco), a potom regulérní 600 g balení. Krom toho prodává Rybodlak i bylinné čaje (skvěle se osvědčily při chřipce), bylinky a koření, buď jednodruhové, nebo směsi.
Jednání je rychlé a velmi vstřícné, platíte předem převodem na účet a jakmile peníze dorazí, obratem je vám zaslán balíček. V Praze je možné i osobní předání.
Celkově můžu Rybodlaka jen doporučit, a jen doufám, že vydrží opravdu dlouho:-)

středa 28. září 2011

Hříšný nápoj pro papeže


Pokud patříte, podobně jako já k lidem, kterým by mohli zavádět kofein přímo do žíly a řadíte se mezi fajnšmekry v této oblasti, nastražte ouška. V Praze je totiž k ochutnání a dostání jedna z nejdražších a zároveň nejlepších káv, Alto Grande Super Premium Coffee. Oč nezapamatovatelnější je název, o to zapamatovatelnější je cena - za malý šálek o několika hltech zaplatíte 115 korun (cenu uvádí článek jednoho nejmenovaného periodika, osobně jsem ji v lístku nenašla). Doka Coffee, ona inkriminovaná kavárna, se nachází na pražských Hradčanech, cca 150 m od Pražského hradu a je projektem stejnojmenné firmy, dovážející kostarickou kávu té nejvyšší kvality, takže jejich volba umožnit nám tenhle high class zážitek není až tak překvapivá. Káva, kterou pije papež či britská královská rodina prý dokáže skutečně nakopnout a od začátku do konce zpracování je jí věnována mimořádná péče. Tak doufám, že to v kavárně nezprasí při obsluze. Osobně se chystám na návštěvu co nejdřív, takže očekávejte masivní přísun příspěvků na blog vlivem nespavosti - budu patrně vypadat nějak takhle:

video



sobota 20. srpna 2011

Tuňák v županu aneb vytvořte rybě příjemné klima

Pokud se vám stane, že budete bloudit nákupním centrem na Chodově, přepadne vás obrovský hlad a zrovna budete stát před bistrem Café Level, výjimečně vás prosím, otočte se na patě a běžte do Mekáče. Vidíte správně. Všechno, i chroustání polystyrenového hambáče je lepší, než hnusná, studená, gumová palačinka a mátová Cola.


To byl zase nápad. Přepadla nás s drahou půlkou chuť na kafe, a tak jsme se rozhodli vyzkoušet Café Level. Štít mají velice podobný jako Paul, tak jsem si říkala, že dostaneme přinejhorším průměrnou kávu, přinejlepším nás možná čeká nějaké příjemné překvapení. Bah. Naivita mé mladosti dostala zase na....řiť.
Na lístku nás zaujala mátová Cola, takže jsme se jí rozhodli otestovat místo kafe, dbalí zásady dát si na lístku to nejbizarnější, ať je o čem psát. No to tedy je!! Ještě teď, když tu srkám maté, se mi pusa křiví nad vzpomínkou něčeho, co bylo skutečně zelené a chutnalo jako zubní pasta s Colou, přičemž celý ten blivajz byl asi třikrát sladší, než obyčejná Cola. Pokud jste ráno nestihli výplach ústní vodou, neváhejte. V kombinaci s ledem je to dvojitý freeze efekt, o jakém se Signalu nezdá. 45 korun, za které si radši koupím kvalitní zubní pastu.
Café Level také nabízí snacky v podobě teplých toustů se šunkou a sýrem, slaných a sladkých palačinek a poněkud unavené dezerty (dnes v akci všechny za 65,-). Testování kvality palačinek na různých místech je takovou naší specialitkou, takže jsme neváhali. Přítel si dal slanou palačinku se šunkou a sýrem a já s tuňákem a sýrem ( obě cca za 75 korun).
Já naivka si až dodnes myslela, že palačinka má být teplá a čerstvá. Ne, omyl!! Má být studená, kupovaná a gumovitá, s vykydnutým tuňákem z konzervy a plátkem oschlého eidamu. O obligátní konzervové zeleninové příloze mi počítač odmítá psát. Šunková variace s eidamem bylo némlich totéž v bledě hnusném. Porýpali jsme se v tom, já snědla alespoň toho tuňáka, a když se slečna zeptala, zda to už může odnést, skoro jsem jí prosila.
Mimochodem obsluha. Když šel přítel zaplatit a já osaměla u stolku, odehrála se nalevo ode mě scénka, která atmosféru zkázy jen dotvořila. Paní si chtěla objednat latté, přičemž se slečny ptala, zda by bylo možné plnotučné mléko vyměnit za polotučné. Na to se jí dostalo vyšokovaně znechucené odpovědi, že "to by nešlo, páč my dostáváme mlíko v krabicích." Paní si zabalila brýle, zvedla se a odešla. Chtěla jsem jí skočit do kabelky a zmizet taky.
Co dodat? Snad už ani radši nic. Možná jen, že ochotný neznuděný personál by se šiknul. A když už chci mást zákazníka teplým občerstvením, chtělo by to aspoň mikrovlnku na efekt.

P.S. Omlouvám se za sníženou kvalitu fotky, mobil se mi chvěl děsem při pohledu na nabídku Coly s vanilkovou zmrzlinou.



pondělí 8. srpna 2011

Není Cordon jako Gordon

Možná byste tím na malý moment potěšili maximálně Gordona Ramseyho, než by mu došlo, co máte na mysli a utrhl by vám hlavu za řevu slov, která tu ani nebudu rozepisovat. O to víc zamrzí, když stále a stále dokola se opakující hrubici najdete nejen v jídelním lístku kdejaké pokleslé i nepokleslé (bohužel) restaurace, ale i v něčem, co přibalují do časopisu o vaření.


Listujíc starším číslem jednoho kulinářského časopisu, vypadl na mě leták od Lučiny (a jo, napíšu to tu, jen ať mají pěknou ostudu a nadosmrti si to pamatují) s recepty, kde se dá jejich nejznámější výrobek použít. A jak jsem se tak probírala různými saláty a dezerty, vybafl na mě bez obalu, jako naháč v parku, onen hnusonázev - GORDON BLEU.
Takže prosím vás - tohle jídlo skutečně nemá nic společného s žaludečními potížemi nějakého Gordona (tradiční česká výslovnost je totiž "Gordon blé"). To, co se mi na obrázku Lučina snažila vnutit, se jmenuje Cordon bleu , přičemž výslovnost bleu je jako když dáte pusu do kornoutku, taková potemnělá, a samozřejmě je to z francouzštiny. Odkud název? Tohle jídlo ho získalo podle kuchařského vyznamenání modrou (bleu) šerpou (cordon), a toto slovní spojení vyjadřuje v kulinářských kruzích cosi špičkového, nejvyšší úrovně. Jinak je to také světový kuchařský institut, jehož kurzy navštěvovala například Julia Child.
A co by vám vlastně mělo správně na talíři přistát? Originální Cordon bleu by měl být telecí řízek plněný šunkou a sýrem typu ementál nebo gouda, to vše klasicky v trojobalu. Já osobně preferuji, kvůli výraznější chutí, sýry plísňové, především hermelín či camembert, v podstatě můžete s náplněmi dost experimentovat, jen už to nebude originální Cordon. Jednoduché jako facka. Správně by se měl také pokrm smažit na másle, nikoli na oleji, získá tím naprosto jiný rozměr, tak pokud neživíte osmihlavou rodinu, zkuste se neošidit a udělejte to pěkně jak to má být. A vytvořte trička s nápisem Cordon není Gordon, noste je do restaurací, které przní svým jazykovým neumětelstvím tohle jídlo hned od počátku. Jo a jedno pošleme taky Lučině.


úterý 26. července 2011

Řečtí bohové rozhodně nebyli šílení...



...zato já ano, když jsem si uvědomila, že jsme na Kóu (správné skloňování ostrova Kos) jen týden a měla bych zdokumentovat všechny taje a krásy řecké kuchyně. Zároveň jsem to vzala jako jakousi osobní misi - poslední dobou se mi totiž zdá, že se nám "odborníků" na řeckou kuchyni vyrojilo v každém plátku, který má kuchařskou rubriku spousta a jejich rady jsou leckdy dost "babicovské" (opovažte se, moji milí mlsouni, někdy nahradit olivový olej v původních receptech něčím jiným!!!).
Jezdím do Řecka kam až moje paměť sahá, ale teprve poslední dobou se s foťákem v ruce plížím po tržištích, restauracích a stáncích a hledám ty největší skvosty. Letošní záměr, jak jsem předestřela v jednom z minulých příspěvků, byl jasný - ochutnat chapadlovce:-) A...povedlo se!! 

Dobrá rada na začátek - vždycky sledujte ostřížím zrakem byť i sebenepatrnější cedulku s nápisem Home made kitchen (Domácí kuchyně). Bývá zárukou toho, že se v malé taverně u plotny činí žena rodu (taverna je zpravidla rodinnou záležitostí), která má v malíčku všechny ty geniálně prosté recepty, které vám přivodí komatické blaho. Nám se poštěstilo hned při příjezdu k hotýlku - cca 200 metrů od něj nás do své vlídné náruče zvala Mamma Savvas. Neodolali jsme příjemnému posezení s výhledem na moře a s chutí se začetli do jídelních lístků.
Pokud si chcete dát na začátek lehčí salát a nevíte, jaký vybrat, sázkou na jistotu je choriatiki salata, čili selský/rolnický salát. Jde o směs pokrájené cibule, paprik, rajčat, oliv, sýra feta a oregána, to vše zakápnuté olivovým olejem. V praxi to vypadá takhle:


Ty fialové olivy, které možná někoho z vás zarazí, jsou asi to nejlepší,na co se dá v takovém salátu narazit - jsou slané jen velmi jemně a mají téměř máslovou chuť. Doma jsem je zatím neobjevila ani v Olympii.
Přišel čas na hlavní chod. Jakmile jsem zmerčila, že taverna nabízí grilovanou chobotnici (lépe řečeno, chapadlo), bylo rozhodnuto. Tady stála 10 euro a v ceně byla hromada domácích!! hranolek a kupička rýže. Moc jsem popravdě netušila, co od toho čekat, ale jakmile mi vonící talíř přistál na stole a já ochutnala, stala se grilovaná chobotnice mým favoritem číslo jedna. Jemné, nepatrně po moři vonící maso, uvnitř měkké a navrchu dokřupava ogrilované,bylo dotažené zakápnutím citronem a olejem. Přála jsem si mít dvě pusy:-).


K tomu sklenice vychlazeného řeckého piva Mythos a bylo vymalováno. Všechno bylo čerstvé, lokální a bio. Řeknu vám totiž malé tajemství. Řekové na ostrovech koukají na trend bio jako na něco, co snad nemyslíme vážně. U nich totiž zapíchnete do záhonu hrábě a ty vykvetou:-) Zelenina i ovoce nepotřebují umělé dohnojování nevímčím, protože do sebe absorbují spoustu slunce, které dodává chuť i barvu a daná plodina se utrhne opravdu až tehdy, když je zralá. Prostě zemědělství tam od dob antiky co se postupů a přístupu týče neprošlo moc velkou změnou. Jí se to, co právě zraje. Stařenka na trhu nechápala, že u nás půlkilová rajčata prostě nemáme (když přítel viděl "normální" řecké rajče prohlásil, že to si kupovat nebudeme, protože by strachy neusnul:-))). A tenhle přístup je na chutí setsakra znát.
Příště se těšte na další řecké zážitky a požitky - je toho ještě spousta:-)

Kali orexi!! (Dobrou chuť!!)







pátek 15. července 2011

Ano, vole!!

Nenechala jsem se strhnout nedávným šílenstvím kolem svérázného pořadu Zdeňka Pohlreicha Ano, šéfe!, kde převychovává majitele a kuchaře nevýdělečných restaurací po celé republice, a pokud se zlepší, připlácne jim na menu či na prsa samolepku s různým počtem hvězdiček, podle míry pokroku. 

"Vychutnávám" si tuhle podívanou až teď, v klidu internetového archivu nejmenované televize. Což o samotný koncept, ten by nejhorší nebyl. Rady typu "využívejte v jídelníčku víc lokálních a sezónních surovin" jsou samozřejmě k věci, a pokud si dá dotyčný podnik říct, leckdy se dějí doslova zázraky. Oschlá zeleninová příloha, umělá dochucovadla a zavádějící názvy jídel, to jsou témata, která už na dřeň omlela většina foodbloggerů.
Co mě osobně vadí ( a také už o tom několikrát padla zmínka v médiích) je způsob mluvy a celkově i chování "šéfa" Z.P. Protože pořad běžel před desátou večerní, je v něm tolik vypípaných výrazů, že si přijdu jako při časové znělce Radiožurnálu. Snaží se nás tady někdo přesvědčit, že takhle se v kuchyních restaurací a hotelů běžně mluví?
Nikdo si asi nepředstavuje, že v každodenním shonu a stresu se budou kuchaři se slovníkem párat. "Prosím, Honzo, mohl bys mi podat toho pstruha, až budeš mít chvilku?" se prostě nenosí a vypadalo by to asi dost zvláštně:-) Na druhou stranu předpokládám, že se pan Pohlreich ve svém pořadu, pokud mluví do kamery, obrací na diváka - a v tom případě je to na pěst, protože já jako divák fakt nemám zájem o to, být x-krát za večer titulována jako vůl, k..va a podobně.
Jsem z toho taková rozpačitá. Pořad měl zjevně následovat ramseyovský vzor Hell´s kitchen a Kitchen Nightmares, tam jsem ale nezažila, aby směrem k divákům padalo to, co v naší ukoptěné verzi. Neříkám, že je Ano, šéfe, vysloveně špatný, v zásadě dělá záslužnou práci, jen by to chtělo ještě menší zamyšlení.

středa 13. července 2011

Jíst, meditovat a....jíst

Po dlouhé době jsem zase viděla film, který mě nadchnul. Pro někoho možná bezduchý americký blábol, ale já jsem si rozhodně v Jíst, meditovat, milovat našla svoje.

Bohužel jsem před tím četla knížku, která mě utvrdila v tom, že se skutečně může stát i to, že film bude lepší, než jeho předloha. A to on skutečně je - především proto, že všechny chutě a vůně, které hlavní hrdinka ochutnává a nasává, můžete téměř cítit s ní.
Myslím, že v dějinách kinematografie nikdo nenatočil sugestivnější scénu než je ta, kde si Julia Roberts v Římě dává svoje první spaghetti al pomodoro a za zvuků árie Královny noci z Mozartovy Kouzelné flétny je posypává parmazánem.



Nebo když poprvé zkusí neapolskou pizzu, kdy, jak říká, "je morální povinností jí sníst."


Celá jedna sekce filmu, která se odehrává v Itálii, je jednou velkou oslavou nejen toho, jak si tamější obyvatelé umí užít života a žít okamžikem, ale zároveň si režisér dal pekelně záležet, aby ukázal všechny dobroty, které byste tam měli ochutnat (a já od té doby uvažuju o nákupu cukrového melounu a pršutu). Velké finále, kdy hrdinka objednává různá jídla pro celý stůl a scéna objednávání se střídá se scénami přípravy té many nebeské, mě přinutila zastavit video a jít si alespoň otevřít láhev vína, protože jsem zrovna měla, jako na potvoru, v lednici úplně vymeteno a abyste hladoví jako psi přežili takový film, musíte být prostě lehce pod vlivem:-))
Takže si, milí mlsouni, udělejte někde pod stromem piknik, nebo si kupte meloun a spořádejte ho při západu slunce na pláži.....užívejte si léta a dolce far niente - sladkého nicnedělání.

pátek 8. července 2011

V rytmu syrtaki

Křížkuju den po dni a nedočkavě vyhlížím datum 16.7. Odlétám totiž na řecký Kos, a kromě užívání pohody a oblézání památek je mise jasná - dokumentace všeho, co nám s přítelem přistane na talíři. Chci poprvé ochutnat grilovanou chobotnici, užít si dosyta růžových oliv a lehkého vína....

Co se té chobotnice týče, možná jsem ostuda, ale i když do Řecka jezdím, až kam moje paměť sahá, nikdy jsem nenašla odvahu dát si tohle slizké zvířátko. Když totiž vidíte, co se s takovou chobotnicí stane, když jí rybář vyloví z moře...no...prostě vás ta chuť obvykle přejde. Aby totiž maso nebylo na talíři tuhé a gumovité, je nutné chobotnici zvláčnět, a to dost drsným způsobem. Rybáři jí silnými údery o beton "naklepávají", dokud neuznají, že by to mohlo stačit. Následně se chobotnice věší na šňůry podobné těm prádelním (někde se skutečně věší na prádelní šňůry, takže se vám může stát, že vedle trenýrek visí dvě tři chobotnice a nikomu to nepřijde divné). Vysuší se,no a pak už jsou vhodné k dalšímu zpracování. Přes vysušení je však jejich maso šťavnaté a na chuti netratí (prý). Tak jsem zvědavá. Nicméně s ostatními specialitami, ať už namátkou vyberu musaku, gyros, tzatziki nebo keftedes (pikantně ochucené masové kuličky), mám zkušenosti víc než bohaté, a proto se s vámi budu dělit o radosti i zvláštnosti kuchyně, kterou rozhodně stojí zato ochutnat.
Takže jamas!!! ( Na zdraví!!)

čtvrtek 30. června 2011

Život už nikdy nebude, jako dřív.....


....ochutnala jsem totiž skutečnou a nefalšovanou pizzu. A teď, když už vím, že lehké, křupavé těsto, mírně navinulý rajčatový podklad z rajčátek San Marzano, který si notuje s mozarellou bufala, bazalkou a olivovým olejem existuje, přeju si jen jedno - přestěhovat tenhle kousek Neapole k nám do Čech.

Jedním z cílů mé výpravy do italské Neapole bylo pochopitelně ochutnat místní specialitu, která se díky své jednoduchosti a lahodné chuti stala v nekonečných variacích světovým fenoménem - pizzu, konkrétně pizzu Napoletana. Ale pozor - člověk při vybírání v jídelníčku lehce splete pojmy. Napoletana má ochrannou známku původu (D.O.C. - Denominazione d‘ Origine Controllata - stejnou má i kampánská mozarella bufala), což znamená, že do ní patří pouze výše zmíněné suroviny. Variantami jsou potom pizza marinara (s česnekem, oreganem a rajčatovým základem) a Margherita ( rajčatový základ, mozarella - ale nemusí být nutně kampánská bufala, bazalka, olivový olej).
V restauraci, kam jsme s mamkou zamířily, vyřešili problém pro tápajícího turistu po svém a pravou Napoletanu prostě pojmenovali pizza D.O.C. Abychom ale přecejen ochutnaly, jestli jsou dobré i ostatní nabízené druhy, objednaly jsme si i pizzu tuňákovou.
To, že dobré byly, určitě nemusím zdlouhavě vysvětlovat. Jakmile číšník přinesl dvě božsky vonící mlýnská kola, okamžitě se nám spustil Pavlovův reflex. Pamětliva pražské zkušenosti z mnoha pizzerií, kam jsem zavítala, jsem se zarazila, když jsme nedostaly žádný speciální nůž, takže jsem se připravila na pižlání kůrky tím příborovým. Ale kdeže!! Jemné, nadýchané, akorát křupavé těsto se podvolilo už mírnému tlaku a první sousto nás vystřelilo do světa naprosto nepředstavitelně lahodných chutí. Sluply jsme to asi za deset minut, a pak už jen blaženě trávily. A to byla jen jedna zastrčená pizzerie z mnoha, na které jsme v Neapoli narazily.
Od návratu domů jsem si pizzu ještě nedala. V supermarketu chodím zhnuseně okolo mražených placek různých značek a nechápu, jak jsem to kdy mohla vzít do pusy. A už zase šetřím na další návštěvu Itálie - tentokrát beru o pár euro navíc. Hádejte proč...




středa 29. června 2011

Francouzský modrý slon

Když jsem si to dneska, zmožená vedrem, šinula Francouzskou ulicí, zaujal mou pozornost poměrně nenápadně vypadající obchůdek U modrého slona. Osobně tak nějak tíhnu k obchodům, kde se schází po schodech dolů, mají pro mě určité kouzlo a mnohdy se v nich najdou doslova poklady. Stejně tak tomu bylo i v případě Modrého slona.
Obchod nabízí docela širokou paletu sortimentu, od laciných orientálních cetek po velký výběr nejrůznější čajové keramiky. To, co tam ale vtáhlo mě, byly orientální potraviny z Číny, Korei a Japonska. Měla jsem totiž už delší dobu v plánu uvařit zelené kari s rýží podle receptu Jamieho Olivera (nebo alespoň přibližně, já se recepty řídím nerada) a sháněla jsem pořádnou plechovku kokosového mléka a samozřejmě zelenou kari pastu. Obojí se dá už dneska sehnat celkem běžně, jde jen o to, najít tu nejpříznivější cenu. Čtvrtlitrová plechovka kokosového mléka mě tady vyšla na 30 korun, což je oproti nejmenovanému obchodnímu řetězci, kam pro něj obvykle chodím, cena víc než příjemná. Zelená kari pasta pak byla za 25 korun. Co jsem kvitovala s uspokojením byl fakt, že pan prodavač se mi celou dobu plně věnoval a jakmile jsem jen trochu zatápala, okamžitě přispěchal na pomoc. Také se mě u kasy zeptal, jestli mám do kari rybí omáčku, která by tam podle původního receptu měla být s konstatováním, že "jinak to prostě není ono". Měla jsem, ale potěšilo mě, že to není jen nákup - prodej.
Recenzi o tomhle podniku se můžete dočíst i na Scuku, a ačkoli poslední dobou se Scukaři moc nesouhlasím, a některé recenze, jako například ta na kavárnu Alchymista mě vysloveně naštvaly, sluší se se tady o tom zmínit.
K nákupu nad sto korun dostanete zdarma dva pamlsky, na výběr máte ze tří druhů - ženšenové bonbony, bonbony se zeleným čajem (vřele doporučuji) a sezamovou tyčinku s oříšky. Možná, že přísný foodkritik by našel nějaké mouchy, které by podrobně rozpitval. Pokud se však na Modrého slona koukám jako na celek, člověk tam najde, co potřebuje, a na speciálních přáních by se s majitelem dalo jistě dohodnout. A co se atmosféry týče (která je pro mě osobně hodně důležitá), mi obchod vysloveně sednul.


(obrázek www.wikipedia.com/green curry)


čtvrtek 23. června 2011

Frknutí do moučkového cukru II.

Chci tímto poděkovat panu Cuketkovi, že resuscitoval dobrou českou remosku. Klasika našich babiček a maminek se znovu vrací na scénu v plné parádě, a pokud neuděláte nějakou osudovou chybu (například nebudete sahat na kovové díly, když je remoska pod proudem:-)), tak není důvod, proč si neužít variace na x způsobů, které remoska přináší. Já do ní nalila to nejobyčejnější bábovkové těsto ( dva hrnky polohr.mouky, hrnek cukru krupice, jeden vanilkový cukr, hrnek mléka, dvě vejce, půl hrnku oleje, prdopeč, rumové aroma - lze vynechat, případně nahradit jakýmkoli, které máte rádi, kakao na obarvení poloviny těsta) a výsledek dopadl na jedničku. Jen připomínka k tomu prdopeči, pokud používáte, jako já, vinný kámen, dejte ho tak nevrchovatou půlku polévkové lžíce, možná i víc, my s přítelem totiž preferujeme moučníky tohoto typu hutnější.
Samozřejmě, když jsme teď v sezóně, můžete těsto oživit i nějakým tím drobnějším ovocem a šup s tím do remosky, čekejte, čuchejte, jak to krásně voní, těšte se, vyklápějte, cukrujte a jezte:-)



sobota 18. června 2011

Zamilovaný Shakespeare s vařečkou

Obvykle si většina z nás, masírována médii, představuje herecké hvězdy jako anorektická stvoření, která se s vyplazeným jazykem honí za menšími a menšími konfekčními velikostmi v kdejaké posilovně. O to větším překvapením pro mě bylo zjištění, že ultraštíhlá a dietami proslulá Gwyneth Paltrow má svůj kulinářský blog. Nekecám. A vůbec není o makrobiotice, ani o pyré z mučenky s plátkem celeru. Ona totiž píše pěkně mlsný blog a je vidět, že s chutí.
Na stránce www.goop.com se o tom můžete přesvědčit. Gwyneth totiž (evidentně masírována hladovým manželem a dětmi, kterým okurkový konfit asi k večeři nestačil) experimentuje, objevuje, fotí a raduje se ze svých úspěchů a neskrývá neúspěchy. Samozřejmě být bohatá celebrita má své výhody - ne každý si může dovolit nechat si v koutku zahrady postavit originál pec na pizzu, aby měl kde trénovat. Ocenila jsem, že si před každým svým experimentem zjistí základní originální suroviny a snaží se z nich také vařit, v případě pizzy například mozarellu bufala. Neoceňuji, že nenabízí alternativy (chápu, že v USA nebo Británii jsou takové suroviny dostupnější, nejen ve specializovaných prodejnách jako u nás). Ale česká tvořivá duše by si určitě poradila.
Co se kuchařských vzorů týče, zmiňuje Paltrow jména jako Jamie Oliver a Mario Batali ( který napsal i předmluvu ke kuchařce GP - na Amazonu jí seženete za nějakých 16 dolarů pod názvem My father´s daughter). Prostě klasika.
Někoho by mohlo logicky napadnout, do jaké míry je to skutečně její záliba a do jaké PR tah. Můžeme jen doufat, že to Gwyneth myslí upřímně, protože rozjeto má slušně.
Poznámka - vybrala jsem jedno video z youtube pro ilustraci, aneb typická domácí večeře. Jak by řekl Zdeněk Pohlreich - žádná kuchařská maturita, ale k jídlu to je:-)



sobota 11. června 2011

Bloggerka na hrášku






Tohle je výsledek dnešního lovu na farmářském trhu na Budějovické. Výborný, mlaďounký, křehký hrášek, který z části padne za vlast jen tak (to se prostě nedá vydržet:-)) a z části asi udělám jen jednoduchou záležitost, hrášek pěkně na máslíčku s novými brambory, rychlé, snadné, skvělé (navrch, pokud máte rádi, můžete nastrouhat trochu parmazánu - mně se zrovna v lednici vyhřívá:-)) dva roky zrající kousek z Neapole.
Dejte si k tomu nějaké dobré rosé nebo třeba bezinkovou šťávu, sedněte si na terasu, balkon, do trávy a užívejte sluníčka!! A napište mi, jak upravujete hrášek vy:-)


středa 8. června 2011

Neapolí s vyplazeným jazykem...

... a to nejen kvůli množství památek, které jsem chtěla navštívit. Stavy vytržení mi způsoboval i pohled do obyčejné samoobsluhy, kde jsem s očima navrch hlavy šmejdila od rajčátek San Marzano, rostoucích na svazích Vesuvu, čímž mají zajištěné stálé klima a sladkou plnou chuť, přes mozarellu po salámy. I obyčejný jogurt, konzervovaný pouze pektinem ukázal, že poctivou chuť nelze ničím nahradit. Ale pěkně popořádku.

To, že je Itálie jednou z gastronomicky velmi rozmanitých zemí není třeba jistě moc rozvádět.  Musím říct, že Italové, alespoň v Neapoli, jsou pěkně mlsní a jen tak něco do pusy nestrčí. Což je jedině dobře, protože pokud jste zvyklí na kvalitu, automaticky vyšachujete a v bídném bankrotu necháte zajít všechny mastné fastfoody a jídla plná "éček" a bůhvíčehoještě.
I když....asi bych se měla trochu zastat i těch fastfoodů. Navštívila jsem totiž i místní McDonald a to, co jsem tam zažila, bylo naprosto neuvěřitelné. Sendvič v krásně nadýchané ciabattě a salát s parmazánem a pršutem, s dresinkem z vinného octa a olivového oleje, no prostě lahůdka, aneb všechno jde, když se chce.
Jinak jsem se ale už soustředila na opravdu autentické pochutiny - věděli jste, že v téhle oblasti Itálie se rozlišuje na 252 druhů těstovin? Ani jsem nevěřila, že skutečně existuje tolik tvarů a velikostí (přivezla jsem si těstoviny tak velké, že na talíř bohatě stačí tři:-)). Specialitou, kterou si vozí hlavně turisté domů jsou tzv. sexuální těstoviny, prostě kousky vykrájené do ehm, patřičných tvarů (i když si nedovedu představit to servírovat).
Naprosto dokonalou lahůdkou, bez které se snad ani z Neapole nedá odjet (ostatně i na letišti je továrnička), je mozarella buffala. Certifikátem místního chráněného produktu ověnčená, jemná, na jazyku se rozplývající záležitost, která každou pizzu, a nejen jí, povýší do naprosto neskutečných sfér. S tím, co se za mozarellu vydává u nás, se to prostě nedá srovnat. Jediná u nás prodávaná mozarella, kterou jsem našla i v tamní samoobsluze, byla značky Galbani. Italové jsou na to, že si mozarellu povezete domů připravení a třeba na letišti (kde mimochodem je cena velmi příznivá) vám jí zabalí do zvláštních, pro transport určených boxů.
Co se ovozelu týče, už jsem zmínila rajčata San Marzano. Naprostým šok mi však připravily neapolské citrony (dovážené ze Sicílie), které díky příznivému klimatu dorůstají velikosti našich grepů i větší. O tom, jakou mají chuť, a že s hnojenými drobky se to nedá srovnat, netřeba se rozepisovat. Lahodné jsou i zelené olivy, jejichž hmota může někoho zaskočit, protože prokousat se k pecce dá chvilku práce, ale nejsou přesolené, chutnají jemně po olivovém oleji a jsou prostě skvělé.
Tolik ve zkratce o nejdůležitějších dobrotách. Samostatný článek (jinak to prostě nejde) musím věnovat neapolské pizze, fenoménu, který nenechá žádného milovníka téhle obložené placky v klidu. Ale o tom zase příště:-)












úterý 24. května 2011

Frknutí do moučkového cukru:-)

Milí mlsouni,
nemám pro vás žádné zásadní sdělení, ale chci se podělit o takovou malou, soukromou radůstku. Pekla jsem včera hrníčkovou bábovku ( jsem vděčná za všechny hrníčkové recepty, kdy nemusím z váhy na lednici sundavat spoustu věcí plus kocoura, abych navážila, čeho třeba) a plná hrůzy čekala, jak to skončí. Abyste byli v obraze, nikdy, do dnešního dne nikdy v historii dosavadního pečení se mi nepodařilo vyklopit onen prokletý moučník v celku, nebo ho vůbec vyklopit, ať jsem vymazávala a vysypávala formu jakkoli. Možná, že i já jsem vyčerpala bábovkového diblíka, takže nakonec ustoupil, každopádně doprovodné fotky budiž mi důkazem ( a ne, nestáhla jsem je z webu babovka.cz:-))), že se dílo podařilo a já už nejsem másloň!!!:-)




pondělí 16. května 2011

Mecca Donald, kuskus aneb gurmánství naruby



Když jsem si poprvé přečetla, že existuje něco jako Mecca Cola, rovnocenný islámský protějšek americké Coca Coly, nevěřila jsem svým uším.A za normálních okolností bych se do podobného článku ani nepouštěla, ono rozebírat náboženské nebo jiné cítění je vždycky ožehavá záležitost. Dnes ale udělám výjimku, protože mi téma prolínání kultur, na poli čistě kulinářském, přijde nesmírně zajímavé.
Vidím to sama na sobě. Jezdím často do Egypta, kde díky své početné komunitě přátel ochutnávám cizokrajné speciality, které si většinou tak oblíbím, že se po nich začnu shánět i tady. Většinou to dopadá tak, že je daná pochutina buď moc drahá a nebo chutí zdaleka neodpovídá, případně obojí. 
Díky vytrvale otravujícím chuťovým buňkám a trpělivému příteli, který už si na naše procházky, co se změní v "hon za něčím" zvykl, mám několik svých oblíbených prodejen orientálních potravin a říkat vám tady jako děsnou novinku něco o Chez Amis nebo Farahu asi nemá význam. Vždycky, když tam zavítám pro novou várku báječné červené čočky, baklavy a podobně si ale připadám trochu divně. Jako gastroturista, který bere  orientální potraviny pořád jako něco vzácného, výlet za atrakcí, dalo by se říct, a na kterého je jako na atrakci druhou stranou taky nazíráno. Ctím všechny cizokrajné kultury a snažím se je poznat co nejvíc do hloubky - za prvé, protože člověk zpravidla narazí na vlnu vřelého pochopení a přijetí, jakmile přestane být "tím zvnějšku" a pokusí se začlenit ( pan prodavač v Chez Amis nadšeně registroval, že jsem schopná pozdravit a poděkovat arabsky a jinak už se se mnou nebaví:-)). A za druhé si člověk uvědomí, že by měl být hrdý na svojí kulturu a zázemí tak, jako jsou lidé, které se snaží poznat. Každý národ je přece unikátní. Osobně se děsím chvíle, kdy najdu na orientálním souku (tzn. trhu) místo malých kavárniček a občerstvení fastfood s umělými houskami a colou, ať už se jí bude říkat jakkoli. Stejně tak bych ale postrádala český, dokřupava vypečený chleba, kdyby v obchodech byl k dostání jen ten nekvašený. Respekt k tradicím je prostě potřeba.
Stejně vás ale prosím, až budete mít chuť na nějakou božsky vonící a chutnající dobrotu s nádechem cizokrajna, skočte si třeba do pákistánského bistra v Růžové ulici v Praze. Nebo do nějaké prodejny halal masa, to znamená masa zabitého předepsaným rituálním způsobem, aby ho mohli muslimové konzumovat ( víc se dočtete např. u Chilli Julie ). Případně si kupte krásně vonící směs koření a vymyslete nový skvělý recept, kde zkombinujete naše suroviny s těmi zahraničními.
A hlavně - nestyďte se objevovat, ptát se a zkoumat. Ráda vás příště ve Farahu potkám:-)

středa 4. května 2011

Výkřik zoufalého bloggera

Jak se člověk stane dobrým foodblogerem? A je rozdíl, mezi foodblogerem a foodkritikem? Znamená to, že jeden píše pro radost a druhý pro obživu? A čte mě vůbec někdo? A co na to pan Cuketka?:-)))

Včera se opět dostavil ten známý, mírně zoufalý pocit, že tady plácám do vod jedniček a nul úplně zbytečně a vlastně jaksi jen pro sebe. Ne, že bych neměla z psaní o kulinaření radost, ale minimum reakcí ( tzn. skoro vždycky nula, když pominu rodinku) viklá mým sebevědomím tu na jednu tu na druhou stranu vah. Je snad problém v tom, že píšu málo "fundovaně" a spíš pro radost z věci, kterou bych ráda předala i dál, že nepoužívám slova jako "makrobiotika" na každém druhém řádku atd.? Nebo je to tím, že jsem pořád ještě na začátku a spoustu věcí se učím?
Myslím, že chci být řazená rozhodně jako foodbloger a ne jako foodkritik. Přece jen, až na vzácné chvilky opravdového rozčilení, se snažím spíš upozorňovat na zajímavosti a necítím se být povolaná k tomu soudit, jestli je ok v polévce někde moc a někde málo na to, aby byl daný podnik oceněný jednou či dvěma hvězdičkami.
Ale potřebuju hlavně vás, čtenáře, vaše reakce, připomínky, hádky ( v mezích normy) a vášnivé diskuze k tomu, aby mohl být tenhle blog k něčemu užitečný:-) Tak se nestyďte a hurá do toho!!

čtvrtek 28. dubna 2011

Chez Pim

Milí mlsouni, mám z vás radost. Díky vám s potěšením sleduju, jak se projekty jako je KokinoSimply good, atd. rozvíjejí a dávají naším mlsným chuťovým buňkám poznat rozdíl mezi prefabrikátem a kvalitními surovinami. Díky vám se i já snažím neustále někam posouvat a hledat, co se ve světě pečících papírů, plechů a dóz s cukrem a moukou děje. A díky vám jsem našla Pim.
Pim Techamuanvivit není ve světě gastronomie žádným nováčkem. Jak to na jejím blogu Chez Pim kouzelně vyjádřily New York Times, "Pim není profesionální kuchařka, ale je profesionální jedlík" a šestá příčka na pomyslném žebříčku padesáti nejlepších foodblogů světa mluví sama za sebe. Zároveň je Chez Pim krásná ukázka toho, že jíme i očima - blog je po grafické stránce vymakaný do posledního detailu a lákavé fotografie nechají chladným jen zatvrzelou modelku na odtučňovací kúře. Přistihnete se, jak se nad nejrůznějšími dobrotami , tipy a triky bezděky usmíváte a sepisujete seznam potravin, které musíte mít ve špajzce.
Já osobně rozhodně vyzkouším dušeného králíka podle receptu z restaurace La Mamma s rozmarýnem, šalvějí, vínem a olivami Coniglio al Rossesse e Olive, možná i čokoládové pusinky a bůhví co ještě. Nemám totiž tenhle blog pročtený ještě ani z půlky a nápadů se rojí čím dál víc. Každý z oddílů, ať už kliknete (jako já nejčastěji) na Bake, Travel, Pantry (tipy na různé kuchyňské vybavení až po nákupní tašky) a další je nabitý skvělým čtením a radostí z toho, co Pim dělá. Vždyť opustit práci v Sillicon Valley a rozjet kariéru jednoho z nejrespektovanějších food bloggerů, to už chce velkou dávku enthusiasmu.



úterý 26. dubna 2011

Velikonoční ohlédnutí

Tak jsme oslavili zase jedny Velikonoce. Doufám, že jste to všichni přežili ve zdraví - tzn. dámy nesedí na polštáři, protože přes jelítka na pozadí nemůžou jinak a pánové okoštovali tekutou koledu s Mírou:-)
Já strávila svátky na Žatecku, a tak jsem byla přímo v epicentru jarních zahrádkářských prací. Zvesela jsme s příbuznými sázeli brambory, řádkovali jako zběsilí a teď už se jen pokoutně těším, jakou že úrodu zemáků si na podzim odvezu do Prahy.
Abych zkrátila ono trýznivé čekání, objednala jsem zase jednou bedýnku (viz. předchozí příspěvek). Takže tu právě sedím mezi mrkví, jarní cibulkou a jánevímčímvším dalším, blaženě chroupu jablíčko a pozoruju, jak se v bytě zabydlují petrželka a pažitka v květináči.
Jaro je v tomhle prostě úžasné. Všechno se probouzí k životu, člověk má najednou zase plno chuti do práce, usmívá se do slunce, vítá první deštíky, které zajistí, že všechno vyklíčí, jak má a je mu dobře. Je to podle mě totiž jeho přirozenost, těšit se z obyčejných radostí života, na které se, v době supermarketů, nadnabídky a všech těch od hlíny očištěných, nablýskaných plodů, co jsou jeden jako druhý a vůbec nechutnají po sluníčku, často zapomíná. S údivem znovu objevujeme věci, které by naše prababičky považovaly za naprostou samozřejmost, ba nezbytnost. A tak pěstujte, nevadí, že jen za oknem v truhlíku a užívejte si všechny ty zázraky a vůně přírody, nejlepšího supermarketu vůbec:-)
Krásné jaro!!!

úterý 22. března 2011

Bedýnky II.

Tak to je ona, přátelé - moje historicky první bedýnka. Zatímco se tady nad ní rozplývám blahem a znovu a znovu probírám všechny ty dobroty, které vbrzku padnou za vlast v podobě nějaké mňamky, přemýšlím, jak co nejlépe tuhle svojí zkušenost popsat.
Před týdnem jsem projížděla internet ve snaze dopídit se toho, jak pokročil systém distribuce bedýnek, alespoň co se Prahy týče. Nakonec jsem vyškrtala svůj soukromý, ne příliš uspokojivý seznam ( o tom zase příště) a jako jasná volba pro první ochutnávku mi zůstal Svět bedýnek. Pokud si tuhle stránku pročtete pozorně, zaujmou vás, asi tak jako mě, dvě hlavní věci. Za prvé provozovatelé a zároveň distributoři bedýnek, Petr a Jana, jsou neskutečně milí lidé už na fotce a potvrdilo se to i při velmi důsledném písemném kontaktu ( prostě jak slíbí, tak splní:-)). Za druhé není podmínkou bedýnky odebírat pravidelně. Jakmile vás přepadne ovozelová mlsná, vyplníte formulář, napíšete mail nebo prostě zavoláte, vyberete typ bedýnky ( světová versus česká, od každé velká a malá varianta), den a přibližnou hodinu závozu a je to.
Produkty pocházejí z několika farem, přičemž je možné si doobjednat ještě mošty, med, biovejce a marmelády ( mám vážný zálusk na višňovou, ale nechci radit:-))).
A teď ryze osobní pozastavení. Čím jsem starší, tím jsem náročnější:-))) a myslím, že ani v našem malém krásném českém prostředí nemůže být až zas tak velký problém dělat věci s láskou, důsledně a poctivě. Takových lidí přibývá, a to je pošušňáníčko i pro spotřebitele. Časté povzdechnutí " kéž by to tady fungovalo jako na Západě" ( myšleno co se služeb týče, tzn. všechno šlape jako hodinky a lidi se na sebe, můj ty bože, usmívají!!!! - ačkoli to taky nelze paušalizovat) je v případě Petra a Jany naprosto neopodstatněné. " Vono to totiž de.":-)) Všechno běželo jako na drátku, takže i vynervovaný student ( rozuměj, já),který měl zkušenost, že když někdo řekne "přijedu v deset" a ve dvanáct se nic neděje, tak má chuť dodavateli danou věc rozmáznout po čele, neměl naprosto proč brblat. Petr přijel na čas, s úsměvem, nestyděl se ukázat mi i další typy bedýnek, které měl v kufru ( znamení, že si člověk vybral dobře), vyúčtovali jsme v mém případě za malou českou bedýnku ( slovo malá je ale relativní:-)) 250 korun ( včetně DPH a dopravy) plus 200 korun vratná záloha na bedýnku a bylo.
Celkově jsem snad takhle milý a pozitivní příspěvek na blogu ještě nepsala, jak to teď pročítám, vypadá to skoro jako reklama, ale myslím si, že na tom není nic trestného. Kvalita se prostě má ocenit a pokud Svět bedýnek neusne na vavřínech a já doufám, že ne, budu je vychvalovat, kudy budu chodit. Jim i nám pro radost:-)

středa 16. března 2011

Mambo Italiano di Marcella Hazan

Rozhodla jsem se vám představit některé papírové miláčky, kteří okupují mojí pidikuchyňku a mají v ní své čestné a po zásluze vybojované místo. Někteří na sobě už nesou šrámy tvrdých a nelítostných bojů (zásah omáčkou, prskajícím olejem a další zranění neslučitelná se životem), ale o to je mám radši.
Můj nejnovější přírůstek, kterým listuji od Vánoc téměř nepřetržitě je od Marcelly Hazan, takové "italské Julie Child", pokud chceme přirovnávat jednu legendu k druhé.
Abych vás trochu vzdělala:-) - Marcella Hazan se narodila roku 1924 v Itálii jako Marcella Polini. Získala doktorát z přírodních věd a biologie ( a patrně si tam vypěstovala ke všem hýbajícím se mrškám tak cituplný vztah, že se dala na vaření). V roce 1955 si vzala Victora Hazana a pár se společně přestěhoval do New Yorku. 
Zajímavé je, že Marcella do svatby nikdy nevařila, takže když byla vystavena nutnosti nakrmit hladového manžela, nezbývalo jí, než se do toho pořádně obout ( znáte to, hladový chlap = nevrlý chlap).
Postupně se i díky vzpomínkám na nejrůznější chutě z domova vypracovala a otevřela si v roce 1969 vlastní kuchařskou školu The School of Classic Italian Cooking. No a pak už to jelo. Sympatické na paní Hazan je to, že se nenechala ovlivnit anglickou ani americkou kuchyní a držela se čistě italské linie. Její kniha Klasická italská kuchyně ( The Classic Italian Cook Book), která vyšla poprvé před dvaceti lety, může proto sloužit jako perfektní průvodce zákoutími italské kuchyně.
Pokud jste donedávna jako já tápali ve správném názvosloví, ať už se jedná o typy těstovin, sýrů a jiných dobrot, nebo netušili jak udělat tu nejkrémovější polentu na světě, je tahle knížka přesně to pravé.
Provede vás přehledně vším, s čím se v italské gastronomii můžete setkat - ryby, telecí, hovězí a další masa, canelloni, frittata atd. Přede každou sadou receptů je vždycky povídání o původu a využití toho, co se zrovna chystáte vařit. Recepty mají tu milou vlastnost, že pokud nějakou surovinu doma nemáte, Hazan poradí, čím by se dala nahradit ( nepředstavujte si ale Babicu a jeho když nemáte vejce, šupněte tam pudink).
Celkově vzato je tahle objemná ( 687 stran) kniha plná chutí a vůní Itálie v jejich nejčistší podobě. Je na ní vidět, že byla psaná s láskou a upřímnou snahou podělit se o zkušenosti a dobré recepty z italské provenience. A jak píše Luigi Como na obálce, "zasluhuje si být mezi nejlepšími kuchařkami". V mé poličce určitě.


neděle 6. března 2011

Makro - mikro - nky

Tak už to mám za sebou. Podlehla jsem všeobecnému šílenství na každém druhém foodblogu a konečně nalomena panem Cuketkou jsem je ochutnala. Makronky. Když jsem je u Paula na Chodově vybírala, měla jsem před očima řádky o tom, jak existuje život PŘED makronkami a PO nich. Mlsně jsem se tedy rozhlédla, spatřila vytoužený produkt a vrhla se k pultu. A tady přišla tradiční "pecka čenichovka". Vzpomínám si na dobu cca před dvěma měsíci, kdy pobočka řetězce Paul hledala nové prodavače. Už si přesně nepamatuju, co všechno měl daný uchazeč splňovat, ale jedna z položek bylo nadšení a zápal pro věc. Hm. Nastíním, jak celý nákup probíhal ( prodavačkám říkejme třeba Anna a Marie).

Já: " Dobrý den, prosila bych jedno balení makronek."
Anna: "Samozřejmě, velké, nebo malé?"
Já: " Malé, to za 99 korun."
Marie se do toho vložila, značně nešetrným způsobem jedno balení popadla ( to se fakt nedá říct jinak) a hodila!!! ho přede mě na pult.
Anna: " Maruško, prosímtě, nemáme tam příchutě na výběr, aby si slečna mohla vybrat, jaké balení chce?"
Marie ( s výrazem, jako když odpovídá na otázku v anketě Máte raději slona afrického, nebo indického): " Nevim, asi ne."

Mám pocit, že se neustále opakuji, ale přece toho nechci až tak moc... když o práci zájem nemám, tak jí nedělám, respektive je na tom, kdo danou slečnu přijímal, aby mu došlo, že nadšením pro obor zrovna neplane.
Nicméně - přeopatrně jsem donesla už tak dost pocuchané makronky domů ( ano, pan Cuketka měl pravdu, sice jsem měla a ochutnala jen jeden vzorek, ale za způsob balení, kdy se stane, že kus jedné náplně se dostane ke druhé makronce, bych někoho ubezdušila) a pustila se s přítelem do jejich testování.
Otevřela jsem pusu, připravila se na ono osudové křupnutí a...... mno. Že bych byla nějak nadšená, se říct nedá. Na výběr jsme měli z šesti příchutí ovocného charakteru a tady jsou naše poznatky:

1) Těsto bylo suché, čemuž nepomohla ani náplň ( představovala jsem si, možná špatně, že se trocha šťávy z náplně vsákne do těsta, a to bude díky tomu měkčí) a na nás dost sladké.
2) Makronkám, podle našeho soudu, jednoznačně prospívá kyselejší náplň - například fíková byla famózní, meruňková už až zas tak ne, což bylo překvapení.
3) Nejhůř dopadla asi limetková náplň. Jedním slovem - chemie, chemie,chemie. Vzorečky různých éček na mě pomrkávaly.

Chtělo by to asi ochutnat makronky například z Francie, Švýcarska a podobně, aby člověk viděl ten rozdíl, jak v přístupu, tak třeba v balení, chutích, příchutích.. zatím ale ( a prosím, milovníci makronek, nebijte mě:-)) musím říct, že se řadím spíš k lidem, kterým tenhle boom nic moc neříká.



Poznámka k minulému článku o Choco Café - po třetí návštěvě musím říct, že buď se dějí zázraky, nebo tam čtou můj blog - obsluha byla geniální:-))


sobota 12. února 2011

Čokoláda v puse, nebe v puse


To, na co se právě díváte, je relikt obalu od jedné z nejlepších čokolád, jakou jsem kdy jedla. Ano, přiznávám se bez mučení, jsem čokoholik, a pokud mi někdo zamává před nosem touhle voňavou dobrotou, mám reflex myš - sýr:-)
A kde se tahle mňamka vzala? Přímo z podniku, o kterém se teď dost často mluví, kam davy mlsných závisláků s abstinenčními příznaky chodí nasávat, ať už vůně nebo horkou čokoládu - z Choco Café v Liliové ulici 4, kousek od Náprstkova muzea.
Kdykoli jsem tam zavítala, bylo v podniku, který není největší, naprosto plno. Zajímavé je dívat se na osazenstvo - všichni mají na tvářích ( kromě čokolády) blaženě nepřítomný výraz a vyškrabují tu horkou dobrotu ze skleniček. Dala jsem si tu čokoládu dvakrát (vbrzku mě čeká další návštěva) a musím říct, že s pudinkovou náhražkou, jakou dostanete v polovině podniků, kde se odvážíte říct si o horkou čokoládu, se to nedá srovnat. Jídelní lístek - úmyslně říkám jídelní, protože v Choco Café si můžete dát i dezerty, salát nebo jednu z mnoha bruschett - vás v sekci horkých čokolád upozorní na to, že jakákoli čokoláda, kterou si objednáte, je z rozpuštěné 100 g tabulky 72 % čokolády, a to už stojí za to.
Výběr je bohatý, od hořkých čistých čokolád proslulé značky Valrhona, přes fantastické klasiky typu čokoláda s chilli, až po čokoládu s horkým ovocem ( jahody, banány, lesní směs). Kromě toho si u popíjení horké voňavé lávy prohlížíte výstavku tabulkových čokolád nejrůznějších příchutí a druhů, které si můžete koupit a vychutnávat doma, ať už dáváte přednost tradičním chutím, nebo chcete vyzkoušet něco nového,jako je hořká čokoláda s růžovým pepřem, quinoou atd.
Za pozornost stojí i interiér kavárny s mnoha starými fotografiemi a celkově velmi příjemnou atmosférou, mnoha předměty souvisejícími s výrobou čokolády a možností koupit si keramiku, nebo vystřihovací oblékací panenky:-)
Celkově mě prostě Choco Café dostalo, ale přece jen mám jednu výtku. Pokud jdu někam, kde se podává něco tak úžasného, jako je horká čokoláda světových značek, dokáže mě skutečně zklamat, když si uvědomím, že vykouzlit na tvářích personálu milý český úsměv je téměř nemožné. Ne, že by měl člověk pocit, že obtěžuje, ale marná snaha o oční kontakt a strohé jednání není něco, co by se k podniku tohoto typu hodilo. Možná budu mít štěstí příště:-)

úterý 1. února 2011

Mr. Muff - in



Rozestup mezi mými příspěvky se poslední dobou rovná notám na buben. Momentálně totiž zkouškuju, takže když občas vystrčím hlavu ze skript, je to převážně jen proto, abych došla do lednice ulovit něco, co se ještě  moc nehýbe. ( Je to tak, učení zabíjí gurmánství - a ministerstvo jak na potvoru nevaruje:-()). I tak ale přišel čas, kdy jsem se, patrně po příliš velké dávce maté rozhodla, že zpracuju směs na muffiny Lillifee od Dr. Oetkera, která se mi už dlouho bála ve spíži ( a já se tak trochu bála jí). Obal hlásal, že by to měly zvládnout i vcelku malé děti, "tož, su přece vzdělané" řekla jsem si a šla na to:-)))
Součástí balení je všechno, co takový malý patlal může potřebovat plus táflička samolepek jako bonus - přiznávám se, jsou tak roztomilé, že je mám všude:-). Práce se směsí šla opravdu celkem od ruky, jen se připravte na to, že těsto docela dost lepí, takže se může stát, že ho malý pekař bude mít až za ušima. Mufinky se krásně upekly, a po vychladnutí byl čas je "omatlat" velmi chemicky vonící polevou. Popravdě, já tohle opravdu nemám ráda. Otravujeme malá tělíčka našich drobků už tak dost, je snad tedy problém udělat polevu na "přírodnější" bázi, nebo na obal napsat "dozdobte, čím chcete?"
Nicméně je fakt, že z růžovoučkých muffinů se srdíčky musí průměrná malá holčička lézt blahem po zdi. Chuťově jsou nevýrazné, nebýt kyselejší polevy, tak ani nevím, co jím, možná by neškodilo popřemýšlet nad čokoládovou verzí, ale šikovné maminky si určitě poradí ( stačí do těsta přihodit pár rozinek nebo sušených švestek a hned bude rozdíl znát).
Celkové hodnocení: 50 %

neděle 23. ledna 2011

Může za to zástěra

Uff, konečně mám zase chvilku času, abych resuscitovala blog dalším příspěvkem. Poslední dny jsem hodně přemýšlela, co bych vlastně v životě chtěla dělat. Abyste byli v obraze, jsem přesně v tom věku, kdy člověk stojí nad propastí, které se říká život, a má udělat rozhodující krok kupředu:-)
Není lehké říct, čím bych chtěla být ( bohužel v mém případě automaticky neplatí, že se bezpochyby budu živit tím, co studuju), zato je poměrně snadné přiznat se k tomu, co nade všechno miluji. Bez obalu říkám, že mít tu možnost, popadla bych zbrusu novou zelenou zástěru s proužky a běžela klepat na dveře Apetitu, klidně před nimi i nocovala a veškerou svou jindy tak opečovávanou sebeúctu svázala, dala jí roubík a posadila na koleje.
Tohle se redaktorky Apetitu pravděpodobně nikdy nedoví, ale to nevadí. Sen je sen a člověk ho naštěstí může snít pořád dál ( no ale jen si to představte, úplně to vidím, nové rubriky S Apetitem kolem světa, kde by přímo na místě mlsný redaktor - rozumějte, já - ochutnával, zkoumal, fotil..., nebo pravidelná rubrika o koření, která by si našla stejné místo jako oddíl Hanky Zemanové o BIO kuchyni - ale dost:-)).
Oslavím tohle malé tajné přání tím, že si dám na stránky apetýtí banner a kompletně stránky předělám. Na přání mých věrných čtenářů sem zařadím právě rubriky o zahraničních receptech a koření, protože kdo mě zná, ten ví, jak moc jsem do koření blázen, tak se chci s vámi podělit, ať už jste kdokoli. Navíc jsem k Vánocům dostala konečně důstojný foťák, takže se těšte i na fotky, které budou každý článek doprovázet.
Malé úvahy a fejetony, na které jste byli zvyklí jako na hlavní náplň blogu půjdou taky do samostatného "chlívku", aby měly dost místa a mohly se rozkošnicky povalovat:-))
Nekončí ani hon za testováním různých směsí a zajímavých surovin, takže mi zůstaňte věrní a těšte se!!
Vaše Therése

Vařím s Apetitem