pozadí blogu

úterý 26. července 2011

Řečtí bohové rozhodně nebyli šílení...



...zato já ano, když jsem si uvědomila, že jsme na Kóu (správné skloňování ostrova Kos) jen týden a měla bych zdokumentovat všechny taje a krásy řecké kuchyně. Zároveň jsem to vzala jako jakousi osobní misi - poslední dobou se mi totiž zdá, že se nám "odborníků" na řeckou kuchyni vyrojilo v každém plátku, který má kuchařskou rubriku spousta a jejich rady jsou leckdy dost "babicovské" (opovažte se, moji milí mlsouni, někdy nahradit olivový olej v původních receptech něčím jiným!!!).
Jezdím do Řecka kam až moje paměť sahá, ale teprve poslední dobou se s foťákem v ruce plížím po tržištích, restauracích a stáncích a hledám ty největší skvosty. Letošní záměr, jak jsem předestřela v jednom z minulých příspěvků, byl jasný - ochutnat chapadlovce:-) A...povedlo se!! 

Dobrá rada na začátek - vždycky sledujte ostřížím zrakem byť i sebenepatrnější cedulku s nápisem Home made kitchen (Domácí kuchyně). Bývá zárukou toho, že se v malé taverně u plotny činí žena rodu (taverna je zpravidla rodinnou záležitostí), která má v malíčku všechny ty geniálně prosté recepty, které vám přivodí komatické blaho. Nám se poštěstilo hned při příjezdu k hotýlku - cca 200 metrů od něj nás do své vlídné náruče zvala Mamma Savvas. Neodolali jsme příjemnému posezení s výhledem na moře a s chutí se začetli do jídelních lístků.
Pokud si chcete dát na začátek lehčí salát a nevíte, jaký vybrat, sázkou na jistotu je choriatiki salata, čili selský/rolnický salát. Jde o směs pokrájené cibule, paprik, rajčat, oliv, sýra feta a oregána, to vše zakápnuté olivovým olejem. V praxi to vypadá takhle:


Ty fialové olivy, které možná někoho z vás zarazí, jsou asi to nejlepší,na co se dá v takovém salátu narazit - jsou slané jen velmi jemně a mají téměř máslovou chuť. Doma jsem je zatím neobjevila ani v Olympii.
Přišel čas na hlavní chod. Jakmile jsem zmerčila, že taverna nabízí grilovanou chobotnici (lépe řečeno, chapadlo), bylo rozhodnuto. Tady stála 10 euro a v ceně byla hromada domácích!! hranolek a kupička rýže. Moc jsem popravdě netušila, co od toho čekat, ale jakmile mi vonící talíř přistál na stole a já ochutnala, stala se grilovaná chobotnice mým favoritem číslo jedna. Jemné, nepatrně po moři vonící maso, uvnitř měkké a navrchu dokřupava ogrilované,bylo dotažené zakápnutím citronem a olejem. Přála jsem si mít dvě pusy:-).


K tomu sklenice vychlazeného řeckého piva Mythos a bylo vymalováno. Všechno bylo čerstvé, lokální a bio. Řeknu vám totiž malé tajemství. Řekové na ostrovech koukají na trend bio jako na něco, co snad nemyslíme vážně. U nich totiž zapíchnete do záhonu hrábě a ty vykvetou:-) Zelenina i ovoce nepotřebují umělé dohnojování nevímčím, protože do sebe absorbují spoustu slunce, které dodává chuť i barvu a daná plodina se utrhne opravdu až tehdy, když je zralá. Prostě zemědělství tam od dob antiky co se postupů a přístupu týče neprošlo moc velkou změnou. Jí se to, co právě zraje. Stařenka na trhu nechápala, že u nás půlkilová rajčata prostě nemáme (když přítel viděl "normální" řecké rajče prohlásil, že to si kupovat nebudeme, protože by strachy neusnul:-))). A tenhle přístup je na chutí setsakra znát.
Příště se těšte na další řecké zážitky a požitky - je toho ještě spousta:-)

Kali orexi!! (Dobrou chuť!!)







pátek 15. července 2011

Ano, vole!!

Nenechala jsem se strhnout nedávným šílenstvím kolem svérázného pořadu Zdeňka Pohlreicha Ano, šéfe!, kde převychovává majitele a kuchaře nevýdělečných restaurací po celé republice, a pokud se zlepší, připlácne jim na menu či na prsa samolepku s různým počtem hvězdiček, podle míry pokroku. 

"Vychutnávám" si tuhle podívanou až teď, v klidu internetového archivu nejmenované televize. Což o samotný koncept, ten by nejhorší nebyl. Rady typu "využívejte v jídelníčku víc lokálních a sezónních surovin" jsou samozřejmě k věci, a pokud si dá dotyčný podnik říct, leckdy se dějí doslova zázraky. Oschlá zeleninová příloha, umělá dochucovadla a zavádějící názvy jídel, to jsou témata, která už na dřeň omlela většina foodbloggerů.
Co mě osobně vadí ( a také už o tom několikrát padla zmínka v médiích) je způsob mluvy a celkově i chování "šéfa" Z.P. Protože pořad běžel před desátou večerní, je v něm tolik vypípaných výrazů, že si přijdu jako při časové znělce Radiožurnálu. Snaží se nás tady někdo přesvědčit, že takhle se v kuchyních restaurací a hotelů běžně mluví?
Nikdo si asi nepředstavuje, že v každodenním shonu a stresu se budou kuchaři se slovníkem párat. "Prosím, Honzo, mohl bys mi podat toho pstruha, až budeš mít chvilku?" se prostě nenosí a vypadalo by to asi dost zvláštně:-) Na druhou stranu předpokládám, že se pan Pohlreich ve svém pořadu, pokud mluví do kamery, obrací na diváka - a v tom případě je to na pěst, protože já jako divák fakt nemám zájem o to, být x-krát za večer titulována jako vůl, k..va a podobně.
Jsem z toho taková rozpačitá. Pořad měl zjevně následovat ramseyovský vzor Hell´s kitchen a Kitchen Nightmares, tam jsem ale nezažila, aby směrem k divákům padalo to, co v naší ukoptěné verzi. Neříkám, že je Ano, šéfe, vysloveně špatný, v zásadě dělá záslužnou práci, jen by to chtělo ještě menší zamyšlení.

středa 13. července 2011

Jíst, meditovat a....jíst

Po dlouhé době jsem zase viděla film, který mě nadchnul. Pro někoho možná bezduchý americký blábol, ale já jsem si rozhodně v Jíst, meditovat, milovat našla svoje.

Bohužel jsem před tím četla knížku, která mě utvrdila v tom, že se skutečně může stát i to, že film bude lepší, než jeho předloha. A to on skutečně je - především proto, že všechny chutě a vůně, které hlavní hrdinka ochutnává a nasává, můžete téměř cítit s ní.
Myslím, že v dějinách kinematografie nikdo nenatočil sugestivnější scénu než je ta, kde si Julia Roberts v Římě dává svoje první spaghetti al pomodoro a za zvuků árie Královny noci z Mozartovy Kouzelné flétny je posypává parmazánem.



Nebo když poprvé zkusí neapolskou pizzu, kdy, jak říká, "je morální povinností jí sníst."


Celá jedna sekce filmu, která se odehrává v Itálii, je jednou velkou oslavou nejen toho, jak si tamější obyvatelé umí užít života a žít okamžikem, ale zároveň si režisér dal pekelně záležet, aby ukázal všechny dobroty, které byste tam měli ochutnat (a já od té doby uvažuju o nákupu cukrového melounu a pršutu). Velké finále, kdy hrdinka objednává různá jídla pro celý stůl a scéna objednávání se střídá se scénami přípravy té many nebeské, mě přinutila zastavit video a jít si alespoň otevřít láhev vína, protože jsem zrovna měla, jako na potvoru, v lednici úplně vymeteno a abyste hladoví jako psi přežili takový film, musíte být prostě lehce pod vlivem:-))
Takže si, milí mlsouni, udělejte někde pod stromem piknik, nebo si kupte meloun a spořádejte ho při západu slunce na pláži.....užívejte si léta a dolce far niente - sladkého nicnedělání.

pátek 8. července 2011

V rytmu syrtaki

Křížkuju den po dni a nedočkavě vyhlížím datum 16.7. Odlétám totiž na řecký Kos, a kromě užívání pohody a oblézání památek je mise jasná - dokumentace všeho, co nám s přítelem přistane na talíři. Chci poprvé ochutnat grilovanou chobotnici, užít si dosyta růžových oliv a lehkého vína....

Co se té chobotnice týče, možná jsem ostuda, ale i když do Řecka jezdím, až kam moje paměť sahá, nikdy jsem nenašla odvahu dát si tohle slizké zvířátko. Když totiž vidíte, co se s takovou chobotnicí stane, když jí rybář vyloví z moře...no...prostě vás ta chuť obvykle přejde. Aby totiž maso nebylo na talíři tuhé a gumovité, je nutné chobotnici zvláčnět, a to dost drsným způsobem. Rybáři jí silnými údery o beton "naklepávají", dokud neuznají, že by to mohlo stačit. Následně se chobotnice věší na šňůry podobné těm prádelním (někde se skutečně věší na prádelní šňůry, takže se vám může stát, že vedle trenýrek visí dvě tři chobotnice a nikomu to nepřijde divné). Vysuší se,no a pak už jsou vhodné k dalšímu zpracování. Přes vysušení je však jejich maso šťavnaté a na chuti netratí (prý). Tak jsem zvědavá. Nicméně s ostatními specialitami, ať už namátkou vyberu musaku, gyros, tzatziki nebo keftedes (pikantně ochucené masové kuličky), mám zkušenosti víc než bohaté, a proto se s vámi budu dělit o radosti i zvláštnosti kuchyně, kterou rozhodně stojí zato ochutnat.
Takže jamas!!! ( Na zdraví!!)