Nebe v puse

Občas se člověk nachomýtne k něčemu, k čemu by se za normálních okolností neměl moc šancí dostat a má tak možnost porovnávat. Mně se to stalo před pár dny, kdy jsme se s partičkou lidí z hostelu rozhodli vyrazit na večeři na místo, které bych v Káhiře upřímně ani nehledala - do China Townu, egyptské čínské čtvrti. Náhodou byl v naší skupince i Číňan, takže jazyková bariéra nehrozila a my mohli směle ochutnat všechno, po čem naše lákavě vypadajícím jídelním lístkem nabuzené chuťové pohárky prahly. A že toho nebylo málo. Nakonec, po nesnesitelném rozhodování, si každý vybral dva chody s tím, že všechno dáme doprostřed stolu, pro tzv. sharing, sdílení, každý ať si bere, co chce. Nutno podotknout, že čínská komunita je, podobně jako v jiných světových velkoměstech, poměrně uzavřená a nedívali se po nás zrovna nejpřátelštěji ( což se nezměnilo ani po zaplacení, dýška nevyjímaje). Ale musí se jim nechat, že vaří skvěle, s tím, co se u nás vydává za " čínu" se to vůbec nedá srovná...

Tak jsem zase po delší době v Káhiře, což znamená, ( krom toho, že se ohřeju) nový příval chutí a vůní, kterým se zde opravdu nedá vyhnout. Začalo to už snídaní v hostelu, kdy jsem si prozřetelně řekla ne o anglický typ ( nudný rohlík s nudnou marmeládou and, of course, a cup of tea), ale o pravou egyptskou baštu. A garantuju vám, že nic nenastartuje ospalého hladového cestovatele po ránu tak, jako měkkoučký chleba, nakládané lilky, po kterých se vám spustí okamžitě rýma, protože by svou průrazností zabily i koně, falafel, jehož účinky jsou podobné a tvarohová pomazánka se zeleninkou. Té jsem se zpočátku trochu bála, ale když mě stihne kletba, aspoň vím, po čem. No a nebyla by to kompletní snídaně bez KAFE ( promiň, čaji) s mlékem. Série svodů pokračuje, hned jak vyjdu ze dveří hostelu. Přímo vedle něj je totiž - no ano, je tam lékárna, ale tu navštívím snad až později - božsky vonící pekárna. Tohle na Káhiře miluju, všechny ty "právě-do-pusy-hotové" mňamky, čerstvě vtažené ...