Nebe v puse

Když mi táta dával poukaz do taverny Olympos na pražském Žižkově a zkroušeným hlasem mi sděloval, že on by ho nestihl použít, zahlédla jsem v jeho oku záblesk zlomyslné radosti. Moc dobře totiž ví, jak jsem na tom s řeckou kuchyní a Řeckem všeobecně, že je to srdeční záležitost a závislost. Po provedení nezbytné rezervace (opravdu nezbytné, mají pravidelně plno) jsme se tedy s přítelem celý týden těšili a na internetovém jídelníčku  vybírali, čím naše mlsné buňky potrápíme. Včera konečně nastal den "O" a my vyrazili do Kubelíkovy ulice 9. Jakmile jsme otevřeli dveře, bylo jasné, že jediné, co tu chybí, je cvrkání cikád a šumění moře.Rodinná taverna, která si klade za cíl ukázat Čechům, jak dobrá a zdravá dokáže řecká kuchyně být, je pojatá ve stejném stylu, s jakým s můžete potkat po celém Řecku - od výzdoby přes to, že se skutečně jedná o rodinný podnik. Menu obsahuje snad všechno, co může člověk od příjemně stráveného večera na řecké vlně očekávat - včetně piva Mythos, ...

Znáte ten pocit, kdy vám nějaká chuť, nebo vůně evokuje určitý dávný zážitek, na který už jste v podstatě zapomněli? V mém případě je spouštěčem omamný kouř vodních dýmek. Vybaví se mi totiž okamžitě podivně kořeněná, nasládlá vůně káhirského podvečerního vzduchu, vzrušené debaty nad vrhcáby a sladký černý čaj.  Káhirské ahwy ( tzn. kavárny a čajovny v jednom) jsou prostředím samy pro sebe. Neustále puštěná televize vytváří zvukovou kulisu k bzukotu kolem, kdy na jedné straně kluk rozpaluje uhlíky pro šíšu doběla, na druhé cinkají lžičky o sklenice, ve kterých víří silný černý čaj s cukrem, a do toho o stolky klapou hrací kostky. Stačí si jen sednout, objednat si, a pak nerušeně pozorovat civilizaci, kde je pořád ještě normální součástí života vyjít do ulic za přáteli a známými, probrat poslední novinky a zameditovat o světě. Ne nadarmo přispěly právě ahwy k inspiraci Nagiba Mahfouze, egyptského nositele Nobelovy ceny za literaturu. Ten dokázal mistrně vykreslit prostý egypts...

Jen málo z vás asi nezná portál  Fler.cz . Alternativní server, kde si můžete koupit originální, ručně dělané výrobky všeho druhu, od oděvů po nábytek přes šperky, přitáhl už několik tisíc tvořilů a tvořilek. Z pohledu foodieho je nejzajímavější sekce Jídlo a floristika, kde je vystavena nabídka nejrůznějších pochutin. Když pominu zběsilý úprk od různě až hrůzně potahovaných dortů (vážně si někdo myslí, že zeleno - modro - žlutý dort s travičkou, fotbalovým míčem, žouželkama atd. je vrchol vkusu?), za zmínku rozhodně stojí marmelády a sirupy. Konkrétně jeden výrobce, prodávající pod nickem Rybodlak .  Je to vlastně rodina, a co vás zajímá, to si o nich přečtete na jejich profilu. Sympatické je, že své bylinkové sirupy vyrábějí na základě několika generací prověřeného souboru receptů, očividně s láskou a hlavně poctivě. Dostala jsem se k nim vlastně náhodou - moje šéfka se totiž v práci neustále oháněla Sirupem z pomerančových květů, který voněl (a prý i chutnal) tak božsky,...

Pokud patříte, podobně jako já k lidem, kterým by mohli zavádět kofein přímo do žíly a řadíte se mezi fajnšmekry v této oblasti, nastražte ouška. V Praze je totiž k ochutnání a dostání jedna z nejdražších a zároveň nejlepších káv, Alto Grande Super Premium Coffee. Oč nezapamatovatelnější je název, o to zapamatovatelnější je cena - za malý šálek o několika hltech zaplatíte 115 korun (cenu uvádí článek jednoho nejmenovaného periodika, osobně jsem ji v lístku  nenašla).  Doka Coffee , ona inkriminovaná kavárna, se nachází na pražských Hradčanech, cca 150 m od Pražského hradu a je projektem stejnojmenné firmy, dovážející kostarickou kávu té nejvyšší kvality, takže jejich volba umožnit nám tenhle high class zážitek není až tak překvapivá. Káva, kterou pije papež či britská královská rodina prý dokáže skutečně nakopnout a od začátku do konce zpracování je jí věnována mimořádná péče. Tak doufám, že to v kavárně nezprasí při obsluze. Osobně se chystám na návštěvu co nejdřív, tak...

Pokud se vám stane, že budete bloudit nákupním centrem na Chodově, přepadne vás obrovský hlad a zrovna budete stát před bistrem Café Level, výjimečně vás prosím, otočte se na patě a běžte do Mekáče. Vidíte správně. Všechno, i chroustání polystyrenového hambáče je lepší, než hnusná, studená, gumová palačinka a mátová Cola. To byl zase nápad. Přepadla nás s drahou půlkou chuť na kafe, a tak jsme se rozhodli vyzkoušet Café Level. Štít mají velice podobný jako Paul, tak jsem si říkala, že dostaneme přinejhorším průměrnou kávu, přinejlepším nás možná čeká nějaké příjemné překvapení. Bah. Naivita mé mladosti dostala zase na....řiť. Na lístku nás zaujala mátová Cola, takže jsme se jí rozhodli otestovat místo kafe, dbalí zásady dát si na lístku to nejbizarnější, ať je o čem psát. No to tedy je!! Ještě teď, když tu srkám maté, se mi pusa křiví nad vzpomínkou něčeho, co bylo skutečně zelené a chutnalo jako zubní pasta s Colou, přičemž celý ten blivajz byl asi třikrát sladší, než obyčejná Col...

Možná byste tím na malý moment potěšili maximálně Gordona Ramseyho, než by mu došlo, co máte na mysli a utrhl by vám hlavu za řevu slov, která tu ani nebudu rozepisovat. O to víc zamrzí, když stále a stále dokola se opakující hrubici najdete nejen v jídelním lístku kdejaké pokleslé i nepokleslé (bohužel) restaurace, ale i v něčem, co přibalují do časopisu o vaření. Listujíc starším číslem jednoho kulinářského časopisu, vypadl na mě leták od Lučiny (a jo, napíšu to tu, jen ať mají pěknou ostudu a nadosmrti si to pamatují) s recepty, kde se dá jejich nejznámější výrobek použít. A jak jsem se tak probírala různými saláty a dezerty, vybafl na mě bez obalu, jako naháč v parku, onen hnusonázev - GORDON BLEU. Takže prosím vás - tohle jídlo skutečně nemá nic společného s žaludečními potížemi nějakého Gordona (tradiční česká výslovnost je totiž "Gordon blé"). To, co se mi na obrázku Lučina snažila vnutit, se jmenuje Cordon bleu , přičemž výslovnost bleu je jako když dáte pusu do k...

...zato já ano, když jsem si uvědomila, že jsme na Kóu (správné skloňování ostrova Kos) jen týden a měla bych zdokumentovat všechny taje a krásy řecké kuchyně. Zároveň jsem to vzala jako jakousi osobní misi - poslední dobou se mi totiž zdá, že se nám "odborníků" na řeckou kuchyni vyrojilo v každém plátku, který má kuchařskou rubriku spousta a jejich rady jsou leckdy dost "babicovské" (opovažte se, moji milí mlsouni, někdy nahradit olivový olej v původních receptech něčím jiným!!!). Jezdím do Řecka kam až moje paměť sahá, ale teprve poslední dobou se s foťákem v ruce plížím po tržištích, restauracích a stáncích a hledám ty největší skvosty. Letošní záměr, jak jsem předestřela v jednom z  minulých příspěvků , byl jasný - ochutnat chapadlovce:-) A...povedlo se!!  Dobrá rada na začátek - vždycky sledujte ostřížím zrakem byť i sebenepatrnější cedulku s nápisem Home made kitchen (Domácí kuchyně). Bývá zárukou toho, že se v malé taverně u plotny činí žena rodu (tavern...

Nenechala jsem se strhnout nedávným šílenstvím kolem svérázného pořadu Zdeňka Pohlreicha Ano, šéfe! , kde převychovává majitele a kuchaře nevýdělečných restaurací po celé republice, a pokud se zlepší, připlácne jim na menu či na prsa samolepku s různým počtem hvězdiček, podle míry pokroku.  "Vychutnávám" si tuhle podívanou až teď, v klidu internetového archivu nejmenované televize. Což o samotný koncept, ten by nejhorší nebyl. Rady typu "využívejte v jídelníčku víc lokálních a sezónních surovin" jsou samozřejmě k věci, a pokud si dá dotyčný podnik říct, leckdy se dějí doslova zázraky. Oschlá zeleninová příloha, umělá dochucovadla a zavádějící názvy jídel, to jsou témata, která už na dřeň omlela většina foodbloggerů. Co mě osobně vadí ( a také už o tom několikrát padla zmínka v médiích) je způsob mluvy a celkově i chování "šéfa" Z.P. Protože pořad běžel před desátou večerní, je v něm tolik vypípaných výrazů, že si přijdu jako při časové znělce Radiožurná...

Po dlouhé době jsem zase viděla film, který mě nadchnul. Pro někoho možná bezduchý americký blábol, ale já jsem si rozhodně v Jíst, meditovat, milovat našla svoje. Bohužel jsem před tím četla knížku, která mě utvrdila v tom, že se skutečně může stát i to, že film bude lepší, než jeho předloha. A to on skutečně je - především proto, že všechny chutě a vůně, které hlavní hrdinka ochutnává a nasává, můžete téměř cítit s ní. Myslím, že v dějinách kinematografie nikdo nenatočil sugestivnější scénu než je ta, kde si Julia Roberts v Římě dává svoje první spaghetti al pomodoro a za zvuků árie Královny noci z Mozartovy Kouzelné flétny je posypává parmazánem. Nebo když poprvé zkusí neapolskou pizzu, kdy, jak říká, "je morální povinností jí sníst." Celá jedna sekce filmu, která se odehrává v Itálii, je jednou velkou oslavou nejen toho, jak si tamější obyvatelé umí užít života a žít okamžikem, ale zároveň si režisér dal pekelně záležet, aby ukázal všechny dobroty, které byste t...

Křížkuju den po dni a nedočkavě vyhlížím datum 16.7. Odlétám totiž na řecký Kos, a kromě užívání pohody a oblézání památek je mise jasná - dokumentace všeho, co nám s přítelem přistane na talíři. Chci poprvé ochutnat grilovanou chobotnici, užít si dosyta růžových oliv a lehkého vína.... Co se té chobotnice týče, možná jsem ostuda, ale i když do Řecka jezdím, až kam moje paměť sahá, nikdy jsem nenašla odvahu dát si tohle slizké zvířátko. Když totiž vidíte, co se s takovou chobotnicí stane, když jí rybář vyloví z moře...no...prostě vás ta chuť obvykle přejde. Aby totiž maso nebylo na talíři tuhé a gumovité, je nutné chobotnici zvláčnět, a to dost drsným způsobem. Rybáři jí silnými údery o beton "naklepávají", dokud neuznají, že by to mohlo stačit. Následně se chobotnice věší na šňůry podobné těm prádelním (někde se skutečně věší na prádelní šňůry, takže se vám může stát, že vedle trenýrek visí dvě tři chobotnice a nikomu to nepřijde divné). Vysuší se,no a pak už jsou vhodné k...

... .ochutnala jsem totiž skutečnou a nefalšovanou pizzu. A teď, když už vím, že lehké, křupavé těsto, mírně navinulý rajčatový podklad z rajčátek San Marzano, který si notuje s mozarellou bufala, bazalkou a olivovým olejem existuje, přeju si jen jedno - přestěhovat tenhle kousek Neapole k nám do Čech. Jedním z cílů mé výpravy do italské Neapole bylo pochopitelně ochutnat místní specialitu, která se díky své jednoduchosti a lahodné chuti stala v nekonečných variacích světovým fenoménem - pizzu, konkrétně pizzu Napoletana. Ale pozor - člověk při vybírání v jídelníčku lehce splete pojmy. Napoletana má ochrannou známku původu (D.O.C. -  Denominazione d‘ Origine Controllata -  stejnou má i kampánská mozarella bufala), což znamená, že do ní patří pouze výše zmíněné suroviny. Variantami jsou potom pizza marinara (s česnekem, oreganem a rajčatovým základem) a Margherita ( rajčatový základ, mozarella - ale nemusí být nutně kampánská bufala, bazalka, olivový olej). V restauraci, ka...

Když jsem si to dneska, zmožená vedrem, šinula Francouzskou ulicí, zaujal mou pozornost poměrně nenápadně vypadající obchůdek U modrého slona . Osobně tak nějak tíhnu k obchodům, kde se schází po schodech dolů, mají pro mě určité kouzlo a mnohdy se v nich najdou doslova poklady. Stejně tak tomu bylo i v případě Modrého slona. Obchod nabízí docela širokou paletu sortimentu, od laciných orientálních cetek po velký výběr nejrůznější čajové keramiky. To, co tam ale vtáhlo mě, byly orientální potraviny z Číny, Korei a Japonska. Měla jsem totiž už delší dobu v plánu uvařit zelené kari s rýží podle receptu Jamieho Olivera (nebo alespoň přibližně, já se recepty řídím nerada) a sháněla jsem pořádnou plechovku kokosového mléka a samozřejmě zelenou kari pastu. Obojí se dá už dneska sehnat celkem běžně, jde jen o to, najít tu nejpříznivější cenu. Čtvrtlitrová plechovka kokosového mléka mě tady vyšla na 30 korun, což je oproti nejmenovanému obchodnímu řetězci, kam pro něj obvykle chodím, cena víc ...

Chci tímto poděkovat panu Cuketkovi, že resuscitoval dobrou českou remosku . Klasika našich babiček a maminek se znovu vrací na scénu v plné parádě, a pokud neuděláte nějakou osudovou chybu (například nebudete sahat na kovové díly, když je remoska pod proudem:-)), tak není důvod, proč si neužít variace na x způsobů, které remoska přináší. Já do ní nalila to nejobyčejnější bábovkové těsto ( dva hrnky polohr.mouky, hrnek cukru krupice, jeden vanilkový cukr, hrnek mléka, dvě vejce, půl hrnku oleje, prdopeč, rumové aroma - lze vynechat, případně nahradit jakýmkoli, které máte rádi, kakao na obarvení poloviny těsta) a výsledek dopadl na jedničku. Jen připomínka k tomu prdopeči, pokud používáte, jako já, vinný kámen , dejte ho tak nevrchovatou půlku polévkové lžíce, možná i víc, my s přítelem totiž preferujeme moučníky tohoto typu hutnější. Samozřejmě, když jsme teď v sezóně, můžete těsto oživit i nějakým tím drobnějším ovocem a šup s tím do remosky, čekejte, čuchejte, jak to krásně voní, t...

Obvykle si většina z nás, masírována médii, představuje herecké hvězdy jako anorektická stvoření, která se s vyplazeným jazykem honí za menšími a menšími konfekčními velikostmi v kdejaké posilovně. O to větším překvapením pro mě bylo zjištění, že ultraštíhlá a dietami proslulá Gwyneth Paltrow má svůj kulinářský blog. Nekecám. A vůbec není o makrobiotice, ani o pyré z mučenky s plátkem celeru. Ona totiž píše pěkně mlsný blog a je vidět, že s chutí. Na stránce  www.goop.com se o tom můžete přesvědčit. Gwyneth totiž (evidentně masírována hladovým manželem a dětmi, kterým okurkový konfit asi k večeři nestačil) experimentuje, objevuje, fotí a raduje se ze svých úspěchů a neskrývá neúspěchy. Samozřejmě být bohatá celebrita má své výhody - ne každý si může dovolit nechat si v koutku zahrady postavit originál pec na pizzu, aby měl kde trénovat. Ocenila jsem, že si před každým svým experimentem zjistí základní originální suroviny a snaží se z nich také vařit, v případě pizzy například moz...

Tohle je výsledek dnešního lovu na farmářském trhu na Budějovické. Výborný, mlaďounký, křehký hrášek, který z části padne za vlast jen tak (to se prostě nedá vydržet:-)) a z části asi udělám jen jednoduchou záležitost, hrášek pěkně na máslíčku s novými brambory, rychlé, snadné, skvělé (navrch, pokud máte rádi, můžete nastrouhat trochu parmazánu - mně se zrovna v lednici vyhřívá:-)) dva roky zrající kousek z Neapole. Dejte si k tomu nějaké dobré rosé nebo třeba bezinkovou šťávu, sedněte si na terasu, balkon, do trávy a užívejte sluníčka!! A napište mi, jak upravujete hrášek vy:-)

... a to nejen kvůli množství památek, které jsem chtěla navštívit. Stavy vytržení mi způsoboval i pohled do obyčejné samoobsluhy, kde jsem s očima navrch hlavy šmejdila od rajčátek San Marzano, rostoucích na svazích Vesuvu, čímž mají zajištěné stálé klima a sladkou plnou chuť, přes mozarellu po salámy. I obyčejný jogurt, konzervovaný pouze pektinem ukázal, že poctivou chuť nelze ničím nahradit. Ale pěkně popořádku. To, že je Itálie jednou z gastronomicky velmi rozmanitých zemí není třeba jistě moc rozvádět.  Musím říct, že Italové, alespoň v Neapoli, jsou pěkně mlsní a jen tak něco do pusy nestrčí. Což je jedině dobře, protože pokud jste zvyklí na kvalitu, automaticky vyšachujete a v bídném bankrotu necháte zajít všechny mastné fastfoody a jídla plná "éček" a bůhvíčehoještě. I když....asi bych se měla trochu zastat i těch fastfoodů. Navštívila jsem totiž i místní McDonald a to, co jsem tam zažila, bylo naprosto neuvěřitelné. Sendvič v krásně nadýchané ciabattě a salát s p...

Milí mlsouni, nemám pro vás žádné zásadní sdělení, ale chci se podělit o takovou malou, soukromou radůstku. Pekla jsem včera hrníčkovou bábovku ( jsem vděčná za všechny hrníčkové recepty, kdy nemusím z váhy na lednici sundavat spoustu věcí plus kocoura, abych navážila, čeho třeba) a plná hrůzy čekala, jak to skončí. Abyste byli v obraze, nikdy, do dnešního dne nikdy v historii dosavadního pečení se mi nepodařilo vyklopit onen prokletý moučník v celku, nebo ho vůbec vyklopit, ať jsem vymazávala a vysypávala formu jakkoli. Možná, že i já jsem vyčerpala bábovkového diblíka, takže nakonec ustoupil, každopádně doprovodné fotky budiž mi důkazem ( a ne, nestáhla jsem je z webu babovka.cz:-))), že se dílo podařilo a já už nejsem másloň!!!:-)

Když jsem si poprvé přečetla, že existuje něco jako Mecca Cola, rovnocenný islámský protějšek americké Coca Coly, nevěřila jsem svým uším.A za normálních okolností bych se do podobného článku ani nepouštěla, ono rozebírat náboženské nebo jiné cítění je vždycky ožehavá záležitost. Dnes ale udělám výjimku, protože mi téma prolínání kultur, na poli čistě kulinářském, přijde nesmírně zajímavé. Vidím to sama na sobě. Jezdím často do Egypta, kde díky své početné komunitě přátel ochutnávám cizokrajné speciality, které si většinou tak oblíbím, že se po nich začnu shánět i tady. Většinou to dopadá tak, že je daná pochutina buď moc drahá a nebo chutí zdaleka neodpovídá, případně obojí.  Díky vytrvale otravujícím chuťovým buňkám a trpělivému příteli, který už si na naše procházky, co se změní v "hon za něčím" zvykl, mám několik svých oblíbených prodejen orientálních potravin a říkat vám tady jako děsnou novinku něco o Chez Amis nebo Farahu  asi nemá význam. Vždycky, když tam zavítám...

Jak se člověk stane dobrým foodblogerem? A je rozdíl, mezi foodblogerem a foodkritikem? Znamená to, že jeden píše pro radost a druhý pro obživu? A čte mě vůbec někdo? A co na to pan Cuketka?:-))) Včera se opět dostavil ten známý, mírně zoufalý pocit, že tady plácám do vod jedniček a nul úplně zbytečně a vlastně jaksi jen pro sebe. Ne, že bych neměla z psaní o kulinaření radost, ale minimum reakcí ( tzn. skoro vždycky nula, když pominu rodinku) viklá mým sebevědomím tu na jednu tu na druhou stranu vah. Je snad problém v tom, že píšu málo "fundovaně" a spíš pro radost z věci, kterou bych ráda předala i dál, že nepoužívám slova jako "makrobiotika" na každém druhém řádku atd.? Nebo je to tím, že jsem pořád ještě na začátku a spoustu věcí se učím? Myslím, že chci být řazená rozhodně jako foodbloger a ne jako foodkritik. Přece jen, až na vzácné chvilky opravdového rozčilení, se snažím spíš upozorňovat na zajímavosti a necítím se být povolaná k tomu soudit, jestli je ok...

Milí mlsouni, mám z vás radost. Díky vám s potěšením sleduju, jak se projekty jako je Kokino ,  Simply good , atd. rozvíjejí a dávají naším mlsným chuťovým buňkám poznat rozdíl mezi prefabrikátem a kvalitními surovinami. Díky vám se i já snažím neustále někam posouvat a hledat, co se ve světě pečících papírů, plechů a dóz s cukrem a moukou děje. A díky vám jsem našla Pim. Pim Techamuanvivit není ve světě gastronomie žádným nováčkem. Jak to na jejím blogu  Chez Pim  kouzelně vyjádřily New York Times, "Pim není profesionální kuchařka, ale je profesionální jedlík" a šestá příčka na pomyslném žebříčku padesáti nejlepších foodblogů světa mluví sama za sebe. Zároveň je Chez Pim krásná ukázka toho, že jíme i očima - blog je po grafické stránce vymakaný do posledního detailu a lákavé fotografie nechají chladným jen zatvrzelou modelku na odtučňovací kúře. Přistihnete se, jak se nad nejrůznějšími dobrotami , tipy a triky bezděky usmíváte a sepisujete seznam potravin, které mu...

Tak jsme oslavili zase jedny Velikonoce. Doufám, že jste to všichni přežili ve zdraví - tzn. dámy nesedí na polštáři, protože přes jelítka na pozadí nemůžou jinak a pánové okoštovali tekutou koledu s Mírou:-) Já strávila svátky na Žatecku, a tak jsem byla přímo v epicentru jarních zahrádkářských prací. Zvesela jsme s příbuznými sázeli brambory, řádkovali jako zběsilí a teď už se jen pokoutně těším, jakou že úrodu zemáků si na podzim odvezu do Prahy. Abych zkrátila ono trýznivé čekání, objednala jsem zase jednou bedýnku (viz.  předchozí příspěvek ). Takže tu právě sedím mezi mrkví, jarní cibulkou a jánevímčímvším dalším, blaženě chroupu jablíčko a pozoruju, jak se v bytě zabydlují petrželka a pažitka v květináči. Jaro je v tomhle prostě úžasné. Všechno se probouzí k životu, člověk má najednou zase plno chuti do práce, usmívá se do slunce, vítá první deštíky, které zajistí, že všechno vyklíčí, jak má a je mu dobře. Je to podle mě totiž jeho přirozenost, těšit se z obyčejných rados...

Tak to je ona, přátelé - moje historicky první bedýnka. Zatímco se tady nad ní rozplývám blahem a znovu a znovu probírám všechny ty dobroty, které vbrzku padnou za vlast v podobě nějaké mňamky, přemýšlím, jak co nejlépe tuhle svojí zkušenost popsat. Před týdnem jsem projížděla internet ve snaze dopídit se toho, jak pokročil systém distribuce bedýnek, alespoň co se Prahy týče. Nakonec jsem vyškrtala svůj soukromý, ne příliš uspokojivý seznam ( o tom zase příště) a jako jasná volba pro první ochutnávku mi zůstal  Svět bedýnek . Pokud si tuhle stránku pročtete pozorně, zaujmou vás, asi tak jako mě, dvě hlavní věci. Za prvé provozovatelé a zároveň distributoři bedýnek, Petr a Jana, jsou neskutečně milí lidé už na fotce a potvrdilo se to i při velmi důsledném písemném kontaktu ( prostě jak slíbí, tak splní:-)). Za druhé není podmínkou bedýnky odebírat pravidelně. Jakmile vás přepadne ovozelová mlsná, vyplníte  formulář , napíšete mail nebo prostě zavoláte, vyberete typ bedýnky ( s...

Rozhodla jsem se vám představit některé papírové miláčky, kteří okupují mojí pidikuchyňku a mají v ní své čestné a po zásluze vybojované místo. Někteří na sobě už nesou šrámy tvrdých a nelítostných bojů (zásah omáčkou, prskajícím olejem a další zranění neslučitelná se životem), ale o to je mám radši. Můj nejnovější přírůstek, kterým listuji od Vánoc téměř nepřetržitě je od Marcelly Hazan, takové "italské Julie Child", pokud chceme přirovnávat jednu legendu k druhé. Abych vás trochu vzdělala:-) - Marcella Hazan se narodila roku 1924 v Itálii jako Marcella Polini. Získala doktorát z přírodních věd a biologie ( a patrně si tam vypěstovala ke všem hýbajícím se mrškám tak cituplný vztah, že se dala na vaření). V roce 1955 si vzala Victora Hazana a pár se společně přestěhoval do New Yorku.  Zajímavé je, že Marcella do svatby nikdy nevařila, takže když byla vystavena nutnosti nakrmit hladového manžela, nezbývalo jí, než se do toho pořádně obout ( znáte to, hladový chlap = nevrlý chl...

Tak už to mám za sebou. Podlehla jsem všeobecnému šílenství na každém druhém foodblogu a konečně nalomena  panem Cuketkou  jsem je ochutnala. Makronky. Když jsem je u Paula na Chodově vybírala, měla jsem před očima řádky o tom, jak existuje život PŘED makronkami a PO nich. Mlsně jsem se tedy rozhlédla, spatřila vytoužený produkt a vrhla se k pultu. A tady přišla tradiční "pecka čenichovka". Vzpomínám si na dobu cca před dvěma měsíci, kdy pobočka řetězce Paul hledala nové prodavače. Už si přesně nepamatuju, co všechno měl daný uchazeč splňovat, ale jedna z položek bylo nadšení a zápal pro věc. Hm. Nastíním, jak celý nákup probíhal ( prodavačkám říkejme třeba Anna a Marie). Já: " Dobrý den, prosila bych jedno balení makronek." Anna: "Samozřejmě, velké, nebo malé?" Já: " Malé, to za 99 korun." Marie se do toho vložila, značně nešetrným způsobem jedno balení popadla ( to se fakt nedá říct jinak) a hodila!!! ho přede mě na pult. Anna: " Mar...

To, na co se právě díváte, je relikt obalu od jedné z nejlepších čokolád, jakou jsem kdy jedla. Ano, přiznávám se bez mučení, jsem čokoholik, a pokud mi někdo zamává před nosem touhle voňavou dobrotou, mám reflex myš - sýr:-) A kde se tahle mňamka vzala? Přímo z podniku, o kterém se teď dost často mluví, kam davy mlsných závisláků s abstinenčními příznaky chodí nasávat, ať už vůně nebo horkou čokoládu - z Choco Café  v Liliové ulici 4, kousek od Náprstkova muzea. Kdykoli jsem tam zavítala, bylo v podniku, který není největší, naprosto plno. Zajímavé je dívat se na osazenstvo - všichni mají na tvářích ( kromě čokolády) blaženě nepřítomný výraz a vyškrabují tu horkou dobrotu ze skleniček. Dala jsem si tu čokoládu dvakrát (vbrzku mě čeká další návštěva) a musím říct, že s pudinkovou náhražkou, jakou dostanete v polovině podniků, kde se odvážíte říct si o horkou čokoládu, se to nedá srovnat. Jídelní lístek - úmyslně říkám jídelní, protože v Choco Café si můžete dát i dezerty, salát ...

Rozestup mezi mými příspěvky se poslední dobou rovná notám na buben. Momentálně totiž zkouškuju, takže když občas vystrčím hlavu ze skript, je to převážně jen proto, abych došla do lednice ulovit něco, co se ještě  moc nehýbe. ( Je to tak, učení zabíjí gurmánství - a ministerstvo jak na potvoru nevaruje:-()). I tak ale přišel čas, kdy jsem se, patrně po příliš velké dávce maté rozhodla, že zpracuju směs na muffiny Lillifee od Dr. Oetkera, která se mi už dlouho bála ve spíži ( a já se tak trochu bála jí). Obal hlásal, že by to měly zvládnout i vcelku malé děti, "tož, su přece vzdělané" řekla jsem si a šla na to:-))) Součástí balení je všechno, co takový malý patlal může potřebovat plus táflička samolepek jako bonus - přiznávám se, jsou tak roztomilé, že je mám všude:-). Práce se směsí šla opravdu celkem od ruky, jen se připravte na to, že těsto docela dost lepí, takže se může stát, že ho malý pekař bude mít až za ušima. Mufinky se krásně upekly, a po vychladnutí byl čas je ...

Uff, konečně mám zase chvilku času, abych resuscitovala blog dalším příspěvkem. Poslední dny jsem hodně přemýšlela, co bych vlastně v životě chtěla dělat. Abyste byli v obraze, jsem přesně v tom věku, kdy člověk stojí nad propastí, které se říká život, a má udělat rozhodující krok kupředu:-) Není lehké říct, čím bych chtěla být ( bohužel v mém případě automaticky neplatí, že se bezpochyby budu živit tím, co studuju), zato je poměrně snadné přiznat se k tomu, co nade všechno miluji. Bez obalu říkám, že mít tu možnost, popadla bych zbrusu novou zelenou zástěru s proužky a běžela klepat na dveře Apetitu, klidně před nimi i nocovala a veškerou svou jindy tak opečovávanou sebeúctu svázala, dala jí roubík a posadila na koleje. Tohle se redaktorky Apetitu pravděpodobně nikdy nedoví, ale to nevadí. Sen je sen a člověk ho naštěstí může snít pořád dál ( no ale jen si to představte, úplně to vidím, nové rubriky S Apetitem kolem světa, kde by přímo na místě mlsný redaktor - rozumějte, já - ochut...