Nebe v puse

...zato já ano, když jsem si uvědomila, že jsme na Kóu (správné skloňování ostrova Kos) jen týden a měla bych zdokumentovat všechny taje a krásy řecké kuchyně. Zároveň jsem to vzala jako jakousi osobní misi - poslední dobou se mi totiž zdá, že se nám "odborníků" na řeckou kuchyni vyrojilo v každém plátku, který má kuchařskou rubriku spousta a jejich rady jsou leckdy dost "babicovské" (opovažte se, moji milí mlsouni, někdy nahradit olivový olej v původních receptech něčím jiným!!!). Jezdím do Řecka kam až moje paměť sahá, ale teprve poslední dobou se s foťákem v ruce plížím po tržištích, restauracích a stáncích a hledám ty největší skvosty. Letošní záměr, jak jsem předestřela v jednom z  minulých příspěvků , byl jasný - ochutnat chapadlovce:-) A...povedlo se!!  Dobrá rada na začátek - vždycky sledujte ostřížím zrakem byť i sebenepatrnější cedulku s nápisem Home made kitchen (Domácí kuchyně). Bývá zárukou toho, že se v malé taverně u plotny činí žena rodu (tavern

Nenechala jsem se strhnout nedávným šílenstvím kolem svérázného pořadu Zdeňka Pohlreicha Ano, šéfe! , kde převychovává majitele a kuchaře nevýdělečných restaurací po celé republice, a pokud se zlepší, připlácne jim na menu či na prsa samolepku s různým počtem hvězdiček, podle míry pokroku.  "Vychutnávám" si tuhle podívanou až teď, v klidu internetového archivu nejmenované televize. Což o samotný koncept, ten by nejhorší nebyl. Rady typu "využívejte v jídelníčku víc lokálních a sezónních surovin" jsou samozřejmě k věci, a pokud si dá dotyčný podnik říct, leckdy se dějí doslova zázraky. Oschlá zeleninová příloha, umělá dochucovadla a zavádějící názvy jídel, to jsou témata, která už na dřeň omlela většina foodbloggerů. Co mě osobně vadí ( a také už o tom několikrát padla zmínka v médiích) je způsob mluvy a celkově i chování "šéfa" Z.P. Protože pořad běžel před desátou večerní, je v něm tolik vypípaných výrazů, že si přijdu jako při časové znělce Radiožurná

Po dlouhé době jsem zase viděla film, který mě nadchnul. Pro někoho možná bezduchý americký blábol, ale já jsem si rozhodně v Jíst, meditovat, milovat našla svoje. Bohužel jsem před tím četla knížku, která mě utvrdila v tom, že se skutečně může stát i to, že film bude lepší, než jeho předloha. A to on skutečně je - především proto, že všechny chutě a vůně, které hlavní hrdinka ochutnává a nasává, můžete téměř cítit s ní. Myslím, že v dějinách kinematografie nikdo nenatočil sugestivnější scénu než je ta, kde si Julia Roberts v Římě dává svoje první spaghetti al pomodoro a za zvuků árie Královny noci z Mozartovy Kouzelné flétny je posypává parmazánem. Nebo když poprvé zkusí neapolskou pizzu, kdy, jak říká, "je morální povinností jí sníst." Celá jedna sekce filmu, která se odehrává v Itálii, je jednou velkou oslavou nejen toho, jak si tamější obyvatelé umí užít života a žít okamžikem, ale zároveň si režisér dal pekelně záležet, aby ukázal všechny dobroty, které byste t

Křížkuju den po dni a nedočkavě vyhlížím datum 16.7. Odlétám totiž na řecký Kos, a kromě užívání pohody a oblézání památek je mise jasná - dokumentace všeho, co nám s přítelem přistane na talíři. Chci poprvé ochutnat grilovanou chobotnici, užít si dosyta růžových oliv a lehkého vína.... Co se té chobotnice týče, možná jsem ostuda, ale i když do Řecka jezdím, až kam moje paměť sahá, nikdy jsem nenašla odvahu dát si tohle slizké zvířátko. Když totiž vidíte, co se s takovou chobotnicí stane, když jí rybář vyloví z moře...no...prostě vás ta chuť obvykle přejde. Aby totiž maso nebylo na talíři tuhé a gumovité, je nutné chobotnici zvláčnět, a to dost drsným způsobem. Rybáři jí silnými údery o beton "naklepávají", dokud neuznají, že by to mohlo stačit. Následně se chobotnice věší na šňůry podobné těm prádelním (někde se skutečně věší na prádelní šňůry, takže se vám může stát, že vedle trenýrek visí dvě tři chobotnice a nikomu to nepřijde divné). Vysuší se,no a pak už jsou vhodné k