Nebe v puse

Tak včera se mi to povedlo. Vcelku obyčejný den rázem povýšil na něco mimořádného. Ptáte se, o čem že to mluvím? Místo učení ( ehm..pomlčme) jsem začala vymýšlet, co budu večer vařit. Nakonec jsem zvolila variantu jídla "co dům dal a mrazák vyplivnul" a z vepřové kýty, paprik, česneku, rajčatové passaty a koření udělala rádoby italskou směs, jako přílohu zvolila rýži. A světe div se - přestože jsem výsledek nesla na stůl s určitými obavami, POPRVÉ jsem měla pocit, že přítel vylíže i pánvičku. Ne, že by mu předtím nechutnalo, jen znáte to, mužské zamručení "hmmm, dobrý" na otázku "Jak ti chutná" není reakce, která by ženské sebevědomí vystřelila na Měsíc. Ale jestli láska skutečně prochází žaludkem, tak včera jí tím jeho prošla slušná porce:-) Mimochodem zkusila jsem upéct Chlebové pečivo od dr. Oetkera. Jsem totiž trochu úchylná na testování sypkých směsí a po minulém úspěchu s perníkem od Vitany mě lákalo vyzkoušet zase něco nového. S těstem ( do kterého...

Kdybyste věděli, že vám do konce života zbývají už jenom tři dny, co byste v posledních okamžicích své pozemské existence jedli? Užívali si zamilovaných pochoutek k prasknutí podle hesla " není žádná kalorie, kterou bych si neoblíbil/a", nebo se snažili experimentovat? Pokud je pravda, že nás v roce 2012 čeká apokalypsa, je potřeba si zbývající čas dobře rozvrhnout. Jako špatné se jeví rozhodnutí se pod tlakem blížícího se finiše nacpat dokulata, protože hrozí nebezpečí, že váš konec v takovém případě přijde ještě dřív, než uvidíte závěrečné titulky téhle planety ( a kdo by o to chtěl přijít, že). Zajídat stresuplné čekání třeba zmrzlinou zase přináší riziko ochraptění a nebudeme přece vítat přechod do jiné sféry chrchláním. Je to prostě těžká volba a nezbývá, než dát na potřeby našeho těla. Co se mě týče, je to jasné. To, že do dvou let neochutnám třeba ústřice ve mě úzkostné stavy opravdu nevyvolává a nechám ta zvířátka, aby si užila zbytek svých slizkých životů po svém, ...

Tak jsem počtvrté dokoukala film Julie and Julia a myslím, že nebude trvat dlouho a pustím si ho znovu. Je až neuvěřitelné,jak moc mě vždycky dostane do pohody - z minuty na minutu mám chuť vytáhnout hrnce a všechny kuchařky, co mám doma a pustit se do experimentování. Přiznávám se, že jsem možná ostuda ostudná, ale až donedávna jsem vůbec netušila, kdo taková Julia Childová je, respektive kým byla ( zemřela v roce 2004 ve věku 91 let - a pak že jídlo škodí zdraví:-)). Zato teď o pořízení její Francouzské kuchařky vážně uvažuju, přestože recepty, tedy minimálně ty ukázané ve filmu, rozhodně nepatří do kategorie nenáročných minutek. Taková ale francouzská kuchyně je, plná bohatých chutí, pomalého vaření a hlavně neošizených a čerstvých surovin. Kdo je zastáncem dnes tak moderního "slowfoodu", určitě si tady najde to svoje. Samozřejmě vaření téhle kategorie vyžaduje nadšení, dostatek času a v neposlední řadě vám nesmí být líto peněz, které na kvalitní suroviny padnou. Hlavní ...

Celým bytem vibruje zvláštně nedočkavá atmosféra. V neděli odlétám na měsíc do Káhiry, což mimo jiné znamená, že moje chuťové pohárky si zase přijdou na své. A taky to bude první příspěvek do nové rubriky "Toulavý hrnec", které, jak pevně doufám, přibude po návratu i domácí "sestřička", o jejímž názvu teprv přemýšlím ( takže kdybyste měli nějaké nápady, ráda přivítám). Co se jídla týče, v zásadě si v Egyptě musíte dát pozor na dvě věci - na obvod svého pasu, který má tendenci se pod množstvím nejrůznějších lahůdek doslova "za babku" nebezpečně zvětšovat a na přehnanou nedůvěru.Našim českým, zmlsaným střevním bakteriím se náhlá změna jídelníčku příčí,ne všechny suroviny, které se vám dostanou na talíř používáme i doma, tudíž na ně organismus není připravený. Případná počáteční "kletba faraonů" je proto většinou důsledkem přizpůsobování se těla novému prostředí a není nutné hned panikařit, jen na pár dní zvolněte, nahoďte klidový režim a hlavně n...

Přiznávám se bez mučení - v mém bytě je jedna místnost, kde mám teritoriální sklony a tou je kuchyň. Ač jindy člověk vcelku mírumilovný, ve chvíli, kdy někdo začne sahat na moje vařečky, hrnce a odměrky, vidím rudě. Tak jako muži leští s láskou kapoty svých aut a plechovým miláčkům dávají možná i nemožná jména, mě zase dokáže přivést do tranzu správně tvarovaná naběračka nebo těžký litinový hrnec, ve kterém se dají připravovat ta nejúžasnější jídla s minimem námahy. Jsem kuchařka v cviku, nadšená amatérka dalo by se říct. Z toho plyne, že ne ke každému jídlu, které se rozhodnu uvařit vede krátká a bezbolestná cesta. Častěji, než by mi bylo milé jsem si průpovídku "za stálého míchání vléváme do záchodové mísy" vyzkoušela v praxi a moje kuchyň nezřídka slýchává slova, za která by se nemusel stydět ani otrlý dlaždič. Nic z toho mě ale nemůže odradit od nových a nových experimentů. Vždyť opakování dělá mistra a nic ( no dobře, skoro nic) se nevyrovná pocitu, když z trouby vytahu...