Zasunuté vzpomínky

Znáte ten pocit, kdy vám nějaká chuť, nebo vůně evokuje určitý dávný zážitek, na který už jste v podstatě zapomněli? V mém případě je spouštěčem omamný kouř vodních dýmek. Vybaví se mi totiž okamžitě podivně kořeněná, nasládlá vůně káhirského podvečerního vzduchu, vzrušené debaty nad vrhcáby a sladký černý čaj. 


Káhirské ahwy ( tzn. kavárny a čajovny v jednom) jsou prostředím samy pro sebe. Neustále puštěná televize vytváří zvukovou kulisu k bzukotu kolem, kdy na jedné straně kluk rozpaluje uhlíky pro šíšu doběla, na druhé cinkají lžičky o sklenice, ve kterých víří silný černý čaj s cukrem, a do toho o stolky klapou hrací kostky. Stačí si jen sednout, objednat si, a pak nerušeně pozorovat civilizaci, kde je pořád ještě normální součástí života vyjít do ulic za přáteli a známými, probrat poslední novinky a zameditovat o světě. Ne nadarmo přispěly právě ahwy k inspiraci Nagiba Mahfouze, egyptského nositele Nobelovy ceny za literaturu. Ten dokázal mistrně vykreslit prostý egyptský život, k čemuž valnou měrou přispělo právě pozorování v centru dění.
Co se týče samotných chutí - nikde nechutná černý čaj tak, jako v Káhiře. Napodobit tu neodolatelnou chuť, kdy vypijete skleničku za rekordně krátkou dobu, abyste vzápětí ukojili choťové buňky druhou, se mi doma nikdy nepodařilo. Určitě je to způsobené jinou chutí vody a místním kouzlem. Obě varianty - tedy černý, nebo mátový čaj - ve vás probudí podvědomou jistotu, že jste na správném místě, se správnými lidmi. Hovory plynou, šíša bublá s každým vtáhnutím sladkého dýmu... Jedny z mých nejkrásnějších vzpomínek jsou spojené právě s tímhle.
Co se takhle sejít na čaj?